V sobotu 15. srpna jsme vyrazili na Chodské slavnosti do Domažlic.
Je pravda, že by mě tam normálně nikdo nedostal ani párem volů - vedro, záplavy lidí, hluk, různé pachy jídel, nápojů, cukrovinek, včetně cukrové vaty a chodských koláčů. Přímo na pouti pak příšerný řev a změť různých šlágrů, které se valí z každé atrakce, pochopitelně z každé jiný!
Když nechám Ninušku samotnou, když po ní nic zrovna nechci - nějakou cílenou hru, na kterou mi stejně kašle, nebo když třeba vařím a nemůžu se jí zrovna věnovat, tak se kromě "kvedlání" na gauči (což je její nejčastější a nejoblíbenější aktivita už asi 3 měsíce) zabaví třeba i takhle ... Pere se třeba s polštáři, snaží se otevřít dvířka od "kredence" apod.
Tím myslím to, že jsme "konečně" probendili peníze za různé atrakce, na kterých se "vyřádila" - na některých pospávala, na některých se jen usmívala, některé ji uchvátily a výskala radostí a mávala ručikama, některé odjezdila kvůli nám, abychom měli radost .
Ninuška zase - už potřetí za svůj život - dělá "papapa".
Nechápu to, už to kdysi uměla perfektně, pak to zase jako zapomněla, no a teď, jak říkám, si už potřetí vzpomněla. Navíc toto citoslovce má spojené jednak s pozdravem při odchodu a jednak s tím, že papá. Takže trochu zmatek. A ještě jedna věc - udělá to, jen když ona sama chce, na požádání to je tak padesát na padesát (možná míň).
Ještě jedna ukázka Ninuščiny celodenní "nejoblíbenější činnosti", která mi už vážně začíná nahánět hrůzu. Všimněte si, jak u toho slastně přivírá oči.
Další věc, která nás posledních několik týdnů trápí, je to, že Ninuška - od malička obrovský jedlík, se kterým NIKDY ohledně jídla nebyly potíže - najednou ztratila chuť k jídlu! A dokonce, což je asi ještě horší, i k pití.
Psala jsem tu čánek (http://autiktusticka.blog.cz/0903/houpy-sem-houpy-tam) o tom, jak se naší Nindě líbí houpačka a jak jí k tomu zpíváme písničku, kterou složil můj taťka. Tehdy jsem napsala slova té písničky, dnes si ji můžete už i poslechnout ...
Minulý červnový víkend Ninuščin dědeček se synátorem - Ninuščiným strýčkem - řádkovali a balíkovali seno.
Nina se na louce docela vyřádila.
Jak má větší rozběh (ale někdy i doma, v našem 3+1), skáče jako o život (a hezky nahlas u toho křičí).
Taky se ráda v trávě, a jak jsem zjistila i v seně, válí a rozvaluje. Věčer jsem pak na jejím bříšku a jiných částech těla našla stopy po její odpolední zábavě - pěkné šrámy a škrábance od sena .
Nahrála jsem, co teď naše Nina dělá nejradši a nejčastěji.
Hrozně mě to štve. Kdyby bylo na ní, ani by se z toho gauče nehnula a proseděla tam téměř celý den. Maximálně by si možná zašla tak pro jídlo a pití. ...I když, v poslední době také dost ztratila chuť k jídlu, tak ani pro to asi ne...
Jmenuji se Lucie, je mi 33 let a mám zatím 1 dítě - dceru Ninušku (nar. v březnu 2006). Jí a věcí kolem ní bych chtěla věnovat tento blog. Ninuška má totiž problémy s vývojem, s komunikací - nemluví, rozumí málo, od 2 let má epilepsii a měli jsme podezření na autismus. Ten se přímo nepotvrdil, její diagnóza je zatím pervazivní vývojová porucha nespecifikovaná při těžké psychomotorické retardaci.
