O životě (bez Ninušky)

"Hospodyňka" (47)

1. února 2010 v 0:21 | Tuška
Včera měl ze mě do určité chvíle manžel radost.

Ráno jsem strčila prádlo do pračky, pak jsem běžela do drogerie pro plenky, hned nato jsem vzala čistič na čalounění v autě, který jsem včera koupila, a šla vyčistit na sedačce skvrnu od čaje, aby se auto lépe prodalo.
Vařeno jsem měla od včerejška - "rozházené" španělské ptáčky, tak jsem se místo oběda rozhodla upéct štrúdl.

Milá Diny ...

25. listopadu 2009 v 22:43 | Tuška
Milá Diny,

moc těžko se mi píšou tyhle řádky, protože vím, že Ti žádná slova nevrátí toho, kdo nečekaně odešel navždy. Je mi to moc líto.

Odříkaného chleba největší krajíc? (38)

14. října 2009 v 22:54 | Tuška
Často se mi v poslední době vkrádá na mysl tohle pořekadlo.

Postřehy z dovolené (34)

30. července 2009 v 22:05 | Tuška
Minulý týden jsme s manželem byli (snad poprvé - protože návštěvy rodičů, i když v cizí zemi, nepočítám) spolu na krátké dovolené. To už samo o sobě byla událost.

Ještě větší událostí pro mě v současné době bylo to, že jsme na té dovolené byli bez Ninušky. Ta zůstala doma pod pečlivým dohledem prarodičů.

Naše první dovolená :o) (33)

17. července 2009 v 23:52 | Tuška
Naše první dovolená ... nás teprve čeká. Odjíždíme tuto neděli a vracíme se ve čtvrtek. Trávit ji budeme v Českém Krumlově, v jednom malém penzionku na okraji města ... A pozor! Ninuška s námi nejede! Čili - budeme tam spolu s manželem sami, jako kdysi.

Dědo, vstávej! (32)

11. července 2009 v 23:50 | Tuška
Můj dědeček, Ninuščin pradědeček, který v lednu oslavil osmdesátiny, leží v nemocnici po těžké operaci srdce. Moc jsme si my i on přáli, aby co nejdříve proběhla, a věřili jsme, že po ní se mu zase bude žít lépe.

Trocha nostalgie (29)

10. června 2009 v 0:34 | Tuška
"Posledný krát, budem tu stát,
na križovatke tratí, kde ťa navždy ztratím,
schovávaš tvár v novinách,
láska nieje povinná, ja viem, ..."

Notovala jsem si v sobotu dopoledne s cédéčkem Teamu.

O odměnách a ... zednících (12)

12. února 2009 v 0:39 | Tuška
V posledních týdnech se na mnoha místech internetu diskutovalo o son-rise terapii a strukturovaném učení a zase o strukturovaném učení a son-risu a o VOKSu či PECSu a také o odměnách.

Ačkoliv nejsem úplným zastáncem odměn (u autistických dětí) za všechno, v podobě sladkostí či jiných potravin nebo sbírání žetonů, nechci kritizovat tento systém. Je nepopiratelné, že funguje. Vyzkoušela jsem si to sama na své dceři. Dokud nám však bude fungovat odměna sociální, ráda bych zůstala u ní.

Proč se o tom ale (zase) zmiňuji?
 
 

Reklama