Ve čtvrtek 29. dubna jsem s Ninuškou, mými kamarádkami a jejich dětmi vyrazila na výšlap.
Jednalo se o slavnostní otevření nové rozhledny u nás, za naším městem. Lépe by bylo tedy použít předložku NAD naším městem.
Vyšli jsme v půl čtvrté, od pěti začínaly projevy s hudou. Také se tam prodávalo pivo a buřty, což mi ve fázi redukce hmotnosti absolutně nic neříkalo. V šest jsme odešli, i když to ještě nekončilo a v sedm jsme dorazili domů.
Pro mě osobně (ale myslím, že nejen pro mě) to bylo tedy fyzicky dost náročné, stoupání bylo opravdu strmé a prostředí terénní se spoustou kamenů. Myslela jsem, že kočár, na kterém kralovala Nina, chvílemi pospávající, ani nahoru nevytlačím ... ale s vypětím sil se dobrá věc podařila a my byli nahoře jako jedni z prvních.
Ve chvilce se plácek kolem rozhledny zaplnil a za moment byl téměř problém najít dost místa k vyvádění našich dětí.
Ninuška si hluku a lidí kolem moc nevšímala (alespoň to tak vypadalo) a chovala se jako jindy ... tzn., že soukromničila .
Problém nastal, když se rozhodla, že je právě vhodná chvíle na vykonání velké potřeby.
Za pomoci kamarádky (díky, Renčo!!!) jsem ji vestoje přebalila. Bohužel moc brzo, a tak jsem si tuto činnost za chvilku zopákla, na štěstí jsem už na to stačila sama ... musím konstatovat, že mi Nina v tomto ohledu připravila perné chvilky, protože "to" bohužel nebyl "pěkný tuhý bobek".
A takto na veřejnosti jsem "to" s ní musela řešit poprvé od doby, co není miminko ... a zrovna na akci, kde bylo milion lidí (teda vlastně kolem dvou set, ale i to stačilo! )
Zpátky - z kopce - se šlo podstatně lépe, tudíž rychleji. Opět jsme byly s Ninou první dole, stejně jako předtím nahoře, protože se nesmí stát, jinak Nina na kočáru "vyvádí".
Nemám zrovna úplně tu správnou náladu to tady rozebírat, ale jen chci říct, že to pro mě bylo celkem náročné i psychicky. A to ne proto, že jsem na "akci" byla s Ninou, takže jsem z ní moc neměla. To je klasika a celkem jsem si už zvykla a počítám s tím.
Jde o to, že jsem mezi tolika známými lidmi byla s Ninou vlastně poprvé. Myslela jsem si, že o nás skoro nikdo nic neví, nezná naši situaci, ale jak se ukázalo, opak je pravdou. Měla jsem pocit, že o nás ví úplně všichni ... někteří jen tak pokukovali, někteří se přímo zeptali ... až mě to překvapilo.
Ale co, ustála jsem to, pomohly mi svojí přítomností kamarádky, ani o tom nevědí.
A ve finále mám z toho celkem osvobozující pocit. Jako bych svojí přítomností s Nindou tam veřejně přiznala, že máme sice dítě s hendikepem, ale že se za něj nestydíme a já s ní "bez problémů" razím i na takovou megaakci.
............................
Zde přikládám "pár" fotek.
Ninuška začala hned usínat, ještě ve městě ... zrovna dnes výjimečně neusnula - jako na potvoru.
Partička mých kamarádek s dětmi, s babičkou jedné z nich a maminkou druhé z nich.
Jsme s Ninou kus před nimi, protože kočár musí být stále v pohybu ... jinak je zle.
Toto je informační tabule o Šibeničním vrchu, na kterém nová rozhledna stojí.
Ještě hromadné foto před ní, aby byl důkaz, že jsme tam byli!
No a zde máme onu slavnou rozhlednu.
Ninušku jsem vypustila z kočárku, což kvitovala s radostí a hned se pustila do sbírání nedopalků, kamínků a podobných šikovných věcí. Samozřejmě, že nejlepší bylo, si je cpát do pusy.
Opozdilci přicházejí.
Nina stále prozkoumává terén.
Zde jsem vyfotila takové ty děkovací řeči, kdo se všechno o rozhlednu zasloužil apod.
Našli jsme si lepší místo, travnatější ... ale pořád tam jsou na zemi nevhodné věci.
Nina se konečně, letos asi poprvé, mohla válet v trávě, bylo horko, slunečno, tak jsem ji nechala.
Na závěr jsme objevili takovou "pěknou travičku" naproti. Hrála si v ní chvíli spousta dětí, včetně nás, než nás můj strejda upozornil, že je to pole s obilím a že být na našem místě by radši šel pryč, protože jeho správce bývá v takových případech dost nepříjemný.
Docela se stydím, že jsem si to neuvědomila dřív, že to není travička, ale obilí. Ono by se to našemu taťkovi taky nelíbilo, kdyby se mu parta dětí válela po poli, v právě vyrašeném obilí.
No a to je vše. Bylo to pěkné a jsem ráda, že jsem nakonec šla.
, a už mi to ani nepřijde.
. Nevím, v jak velkém městečku bydlíte, my se přestěhovali v podstatě na vesnici a ačkoliv já tu i za skoro čtyři roky zase tak moc lidí neznám, nás tu znají všichni. Naštěstí v přímém kontaktu jsou všichni OK. Bude dobré podobné akce absolvovat častěji a je fajn, že máš kamarádky, se kterýma tam můžeš jít.
Lucko,uplne te chapu,my byli vcera na staveni maje...bylo tam snad cele mesto,ty pohledy nepreju nikomu,ale musim rict,ze ja jsem vysla jako vitez,prekvapila jsem sama sebe,ze jsem prvne po dvou letech doma nebrecela....