Válečný příběh tety Anny

20. dubna 2010 v 23:50 | Tuška |  Rodinná historie
Tento příběh mi vyprávěla teta Anna. Je to švagrová mého dědy Josefa, který se v předchozím příspěvku ženil.
Jela jsem za ní asi před 3 lety až do Děčína, aby mi doplnila nějaké informace k naší rodinné historii. 

Její osobní příběh z války mě velmi dojal, a proto jsem si ho také zaznamenala. Teta stále žije, loni oslavila devadesátiny, takže opět nebudu prozrazovat příjmení, myslím, že ani nejsou důležitá.

.................................

Bratr mojí babičky Niny Josef P. měl ženu Annu, ta se narodila r. 1919 a žila v Poricku (7 km od Ivanič) v židovské rodině. Její tatínek byl kovářem. Měla minimálně 2 sestry a 1 bratra.
S manželem se seznámila na úřadě, kde on dělal starostu a ona jemu sekretářku (tajemničku). Vzali se r. 1940.

Josef odešel do sovětské Rudé armády, Anna zůstala zatím doma, už těhotná. Josef jí psal, aby odešla před Němci směrem na Moskvu, kde on už pro ně měl byt.
Němci za války likvidovali jako první hlavně lidi, kteří před válkou pracovali v úřadech a podobně, natož když byli židovského původu. Proto většina těchto lidí začala utíkat na východ, aby se vyhnula německé armádě.

Anna odchází s bratrem a dvěma sestrami. Chtěla si s sebou vzít kroniku své rodiny, kterou její tatínek sepisoval, ale ten jí řekl, ať ji s sebou netahá, že až se vrátí, tak si ji vezme.
Dostávají do Kyjeva, kde přebývají u známých.
Anně je 22 let. Němci se ale stále blíží. A když už stáli pod Kyjevem, museli se všichni rozhodnout, zda půjdou dál, do neznáma, nebo zůstanou.

Josef Anně stále píše, ať pokračuje v cestě, ať nezůstává, aby ji Němci nedostali. Proto se tedy Anna rozhodne jít dál a na rady a prosby manžela pokračuje sama v cestě na východ. Všichni ostatní zůstávají, zřejmě nevěří v porážku Kyjeva. Město ale bylo zničeno a všichni její známí tam umírají.

Anna cestuje vlaky, pěšky úplně sama a dostává se až za Ural, do Baškirské ASSR
(dnešní Baškortostán), do města Ufy, kde se jí narodil jejich první syn Boris, a to r. 1941.
Anna zde žila do konce války u známých lidí a pracovala zde jako učitelka v mateřské školce. Vzpomíná na to, jaká byla hrozná bída, jaký měli všichni hlad.
Děti dostávaly kousíček chleba jako půl dlaně a všechny měly průjem a ona si zoufale říkala: "Kdy už se konečně pořádně najíme?!"

Po skončení války si ji manžel i s dítětem odvezl domů do Ivanič, které byly zničené stejně jako Porick, její rodiště.
Po kovárně jejího otce zbylo jen trochu popela. Uvědomila si, že vlastně přišla o všechny své příbuzné.

Po válce Anna s Josefem nemohli odejít zpět do Josefovy původní vlasti s ostatními volyňskými Čechy, protože nebyl ve Svobodově armádě, ale v Rudé armádě. Repatriační smlouvy se vztahovaly na vojáky v českých legiích.
Navíc po válce pracoval Josef ještě nějakou dobu na vojenské správě. Potom se stal vedoucím Zemědělské investiční banky. Teta Anna prodávala v Ivaničích v krámku se smíšeným zbožím, který měli v domě.
Josefovi rodiče neodjeli s dcerou Ninou - jeho sestrou (mojí babičkou) do Čech, ale zůstali s nimi na Volyni.
V r. 1946 se Anně s Josefem narodil druhý syn Vlastimír.

Stále se chtěli dostat do Čech za zbytkem rodiny, ale z Ruska to už nešlo. Proto se rozhodli odejít všichni do Polska, kde repatriační dohody s Československem platily stále. Do Polska tedy odešli r. 1959.
Nebylo úplně jednoduché se odtamtud dostat do Čech, také odsud je nechtěli pustit, ale nakonec na Vánoce r. 1960 přijíždí do Čech a prozatimně se zabydlují u švagrové (dcery, sestry) Niny a švagra (zetě) Josefa (u nás) v Polžicích.
Za nějaký čas se stěhují do nedalekého městečka, kde nyní bydlím i já.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Markéta | 21. dubna 2010 v 22:38

Lucko, tyhle tvoje výlety do historie jsou úžasné. Já už ani z jedné strany prarodiče nemám a manžel nemá kontakt ani s nejbližší rodinou :-o, o to víc obdivuju vaši rodinnou soudružnost.

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama