Páté přes deváté (55)

15. dubna 2010 v 0:44 | Tuška |  O životě s Ninuškou
Ani nevím, kde začít. Nějak se toho všeho semlelo tolik, že se přestávám orientovat v tom, co je čeho následek a co příčina.

Už dlouho jsem sama se sebou nespokojená. Protože všechno souvisí se vším, vím, že kdyby Nina šla dopředu aspoň o trochu rychleji, byla bych asi i já trochu spokojenější.
Po všem tom více než ročním úsilí jak v pedagogickém působení a podstoupení různých tetapií, tak i ústupcích ve stravě, v přidávání potavinových doplňků a hádkách s manželem o tom, že je to opravdu dobré vyzkoušet, nedošlo ve vývoji k žádným převratným změnám a na droboučké úspěchy, jichž Ninda přesto dosáhla a na které jsem byla pyšná,  jsem se začala dívat jako na posuny téměř nehodnotné až nulové.


Od března, co se potvrdilo na psychologickém vyšetření to, čeho jsem se obávala, ale nedokázala si to přiznat - tedy stagnace v Ninuščině vývoji (doufám, že jen prozatímní!), jsem upadla do stavu jakési otupělosti a úplně jsem přestala všechno dělat.
Myslím tím, že jsem přestala s Ninuškou pracovat u stolečku (důvod? nechce, strašně se vzteká, tak jsem to nechala), chvíli jsem začala flákat i handle, ale do toho jsem se na štěstí velice brzo zase dostala, byla jsem protivná a zbytečně jsem křičela. 

Nedokázala jsem najednou myslet pozitivně, i když jsem vždy měla za to, že to je právě moje velká výhra a možná i záchrana, že jsem od přírody spíše pozitivně a optimisticky založená.
Zdálo se mi, že se mi všechno hroutí pod rukama, s manželem jsme se stále dohadovali, Ninušce nic nešlo, ve škole mě děti zlobily, zase jsem přibrala ... zkrátka, katastrofální stav!

A tak jsem se nějak rozhodla, že zrealizuju to, o čem už jsem dávno přemýšlela, ale netroufala si.
Navštívila jsem psycholožku!

Nejprve jsem si samozřejmě dojednala telefonicky schůzku. Lidi, já ten telefon měla v ruce čtyřikrát! A až na popátý jsem se odhodlala a to číslo vytočila!
Byla jsem u ní už třikrát. Pokaždé, když z její ordinace odcházím, brečím. Brečím ještě, když nasedám do auta a startuju. Je to ale skvělý pláč. Úlevný pláč.
Tak dlouho už mě nikdo neposlouchal! A tak dlouho už jsem já nikomu nic nevyprávěla, a celou hodinu, bez přestávky!

Pokaždé jsem mluvila o něčem jiném. Na prvním sezení to byla samozřejmě Ninuška a celá ta situace kolem ní, na další jsem si měla donést fotky z dětství, které jsem považovala za důležité a nad nimi jsem se vrátila do minulosti, abych zjistila, že jsem prožila nádherné dětství.
Na mém zatím posledním sezení jsem vyprávěla o našem velikonočním pobytu u manželových rodičů.
Psychložka vždy jen tak něco podotkne, zeptá se, navrhne se zamyslet na něčím a jinak pořád mluvím já a jenom já. Má se mnou nějaké další plány, ale to až v dalších hodinách.

Víte, co mě hrozně překvapilo hned na tom prvním sezení?
Musela jsem na to myslet celé tři týdny, než jsme se zase sešly a hned jsem jí to řekla.

Ona se mě totiž zeptala, co bych chtěla, abych byla šťastná. A já odpověděla, že bych chtěla zhubnout!
Slyšíte tu ironii? Celou dobu vykládám o Ninušce, a pak ... zhubnout! Zarazila jsem se a rychle dodala, že teda samozřejmě bych byla šťastná, kdyby Ninuška byla v pořádku.
Když jsme to příště řešily a když viděla, jak jsem z toho přejetá, že jsem TOHLE řekla, ptala se mě, jestli si myslím, že je reálné, aby byla Nina naprosto v pohodě a zdravá. Odpověděla jsem (vlastně poprvé nahlas), že asi ne, že asi úplně v pohodě nebude.
Zato zubnout by realistické klidně mohlo být (aspoň teoreticky ).

S výše popsaným problémem souvisí další moje aktivita. Podotýkám MOJE!

Ano, rozhodla jsem se totiž zapracovat trochu na sobě, věnovat se taky sama sobě. Už čtyři roky se věnuju fyzicky i v myšlenkách jen Ninušce. Tak teď jsem na řadě konečně i já, potažmo manžel.

Lidi, já se totiž přihlásila do dvanáctitýdenního kurzu STOB! Že nevíte, co to je? Ta zkratka znamená "stop obezitě". Probíhá to jednou týdně ve skupině několika lidí, hodinu se vždy povídá a hodinu se cvičí!!!
Zatím jsem byla jen jednou, ale domů jsem přišla nadšená. Druhý den jsem cítila svaly, o kterých už několik let nemám ani potuchy. A bylo to super! Těším se na příští pondělí.

Uvědomuju si dobře, že na všechna ta místa můžu chodit díky tomu, že mi má kdo pohlídat Ninu. Ať už je to manžel, babička nebo prababička. Kdybych žila někde sama, bez muže, odloučená od rodiny ... potěš pánbůh, nikam bych se vypravit nemohla a bylo by mi zřejmě souzeno ujíst se k smrti.

O Velikonocích, které jsme strávili v Rumunsku v horách na samotě (i když nás tam bylo jako psů a ne všechno bylo úplně úžasně růžový ... aspoň pro mě ne), jsem trochu přišla na jiné myšlenky, po vyslechnutí různých hovorů a konverzací se utvrdila v tom, co je podle mě a pro mě, pro můj život důležité a co je blbost, sblížili jsme se zase trochu s manželem, což se nám tam stává pravidelně - jiný vzduch, jeho domov, klid, pohoda a svoboda ... už jsme tam asi potřebovali jet.

Ninuška byla v dobrých rukou babičky Miroslavy , kterou si vybrala jako náhradu za nepřítomnou maminku a věnovala jí za těch 5 dní asi 5 miliónů pusinek. Do té doby ani ťuk!
A od té doby to sice už není tolik, zase to vyhrála zpátky maminka, ale přesto, Ninda k mojí mamče jde, nechá se pochovat, dá jí pusinku (i když pak jí hned běží dát mě ... pro jistotu), i s dědou se zdržuje více pohromadě, neutíká od něj.
Máme z toho všichni radost, jak se otrkala a našla si i jiné lidi, se kterými je jí asi docela dobře a u kterých taky asi cítí bezpečí. 

Takže jak vidíte - psychická očista, fyzická očista, jaro na krku, veselá Nina, manželství se snad přestalo hroutit ... a já najednou vidím, jak je Nina šikovná, jak se stále více zlepšuje při oblékání, při chůzi po schodech, v porozumění a celkově v komunikaci, po sociální stránce, v zažívání ... lidi, už nějaké dva měsíce neměla zácpu!!!

A tak jen doufám, že se mi jednou podaří myslet jako Jana Babtie ...
Vysvětlím.

Minulý pátek proběhla naše první handle kontrola.
Jedna z aktivit je tleskání.

Nina odmalička nesnáší tleskání. Nikdy jsme neudělaly paci, paci ani z jedné třetiny. Musela jsem si to buď vytleskat sama nebo Nina násilím za velkého řevu. Tak jsem to vzdala. Sice se jí líbí, když tleskám já, ale ona to prostě dělat nebude.

A najednou bum ... máme tleskat. Tak jsem vymyslela různé fígle, jak na to, aby si Nina nevšimla, že tleská, ale při tom, aby to nebylo násilné. Na příklad zpívám písničku a rukama jí tleskám, pleskám o své tváře ... to se jí líbí hodně. Pak tlesknu nenápadně, jako by náhodou, třikrát, čtyřikrát jejíma ručičkama o sebe a hned než si stačí to uvědomit, zase pleskáme do mě a tak dále.
Byla jsem za to Janou pochválena.
"No jo", povídám smutně, "když ona vůbec tleskat nechce, tak maximálně třikrát si to nechá udělat a konec."
"Ale říkala jste, že to předtím nechtěla dělat vůbec." Reaguje Jana.
"To jo, ale jenom třikrát," na to já.
A Jana velice pozitivně a s úsměvem překvapuje: "Takže to je zlepšení o 300 procent, to je přeci úžasné!!!"

A má pravdu! Tři tlesknutí je 300procentní zlepšení. Kdo z nás se kdy naposledy zlepšil o 300 procent?
Nějak si u sebe nemohu vzpomenout.  Ale moje Nina to dokázala!

PS: A držte mi palce s tím snižováním hmotnosti. Když budete hodný, ukážu vám na konci fotku před a po!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Silvie | E-mail | Web | 15. dubna 2010 v 7:13

Luci,ze zacatku se mi tento tvuj prispevek cetl tezce. Jakobych z nej citila pocit vyhoreni. Ale nakonec jsem z nej mela dobry pocit. Jsem rada, ze jsi nasla cas sama na sebe, cas zajit k psychologicce, prihlasit se na cviceni. Proste zit i normalni zivot. Rozhovory s JAnou byvaji vzdy povzbudive. A plac? Stale rikam, ze plac ocistuje dusi. Jsem hrozne moc rada za tebe, ze jsi se takto skvele rozhodla. A na fotku pred a po jsem zvedava. A drzim moc moc pesti, ve vsem...v cviceni, v pokrocich s Ninuskou, v manzelstvi, proste ve vsem. Mam vas rada. :-)

2 Dana (s Betynkou) | E-mail | 15. dubna 2010 v 7:36

Ahoj Luci, díky za tohle otevření se. Jsi fakt skvělá, že ses pustila do boje. Se sebou, s pochybnostmi, se vším...Trochu jsem měla pocit, že se něco u vás děje. Byla (a ještě trochu jsem) na tom podobně. Nechodím sice na indiv.sezení, ale chodím do terapeutické skupiny s asi 8 maminkama, co mají postižené dětičky. A je to strašně moc úlevné. Někdy povídám já a ony s terapeutem mě navádějí k řešení, jindy ony. Bětuška teď dlouho měla zdravotní potíže a já už byla na dně. Postupně jsem opouštěla pravidelné aktivity a nakonec jsem přerušila na semestr i školu. Prostě není síla, ale zlepšuje se to. Bětce je líp a mě taky. Ale to 4leté období v izolaci je síla. Nemáme už babičky, a tak se pořád střídáme jen s mužem (no a asi tušíš, jak to dopadlo), vůbec nemáme čas na sebe navzájem. Mám jen dva lidi, co Betku zvládnou hlídat a ty nemůžu zatěžovat často, šetřím si je na důležité chvíle. Je úžasný, žes v sobě našla tolik síly a díky za to podělení se, moc mi to pomáhá (třeba o tom taky něco víc sepíšu na Bublince). Moc a moc přeju, aby se ti dařilo, aby se ti ulevilo psychicky a cítila ses i dobře ve svém těle. A ještě k Ninušce, nevidíš moc pokroky, protože jsi s ní pořád. Ale pokroky dělá - od doby,co sleduju váš blog, je to opravdu znát. Někdy člověk čeká na něco většího naráz a ejhle ono po malých krůčcích se k tomu dopracovává. Taky myslím, že hodně pomůže školka a příklad dětiček. Nejen Nindě, ale i ty si ulevíš a načerpáš novou sílu...Bětka půjde od září taky, tak se docela těším na trochu "nový" život. Hodně síly a veselou mysl :-)

3 Jana C | 15. dubna 2010 v 8:52

Ahoj Lucko, hodně se v Tvém psaní poznávám, nadváha, komplexy, nespokojenost, smutek...ale já to neumím takhle pěkně hodit na papír resp. na blog. :-) Moc Vám držím palce ať se vše v dobré obrací a kila jdou dolů, je pohoda a s Ninuškou jen samé radostné chvilky. :-)

4 Monika | Web | 15. dubna 2010 v 9:54

Lucko, myslím si, že jsi to vzala za správný konec:-) Když budeš spokojená ty, bude se ti i líp dařit práce s Ninuškou. Já jsem na tom s váhou stejně, začala jsem teď ta kila navíc taky řešit, předevčírem jsem byla poprvé cvičit ve fitku a koupila si permanentku:-) Kurzy hubnutí jsou fajn, tam jsou úspěšné všechny. Starat se o postižené dítě je velmi náročné, ale nemělo by to být pro nás to jediné důležité v  životě...Držím ti palce a doufám, že ty naše plány uvedeme do skutečnosti:-)
P.S. Včera mě tak rozčílila Aneta, že jsem se uklidnila oříškovou Milkou :-!

5 Betuzilka | 15. dubna 2010 v 13:48

Luci, to je dobře, že sis našla čas pro sebe a že chodíš k psycholožce. Je toho na tebe prostě už moc. Určitě ti to pomůže a budeš zase spokojená mamka a manželka. Člověk není stroj ze železa, aby vydržel naprosto všechno. Co se týče toho hubnutí. Vím o čem mluvíš, taky s tím neustále bojuju.... Když mám krizi a jsou problémy s dětma, zaháním to jídlem. Podle mě vypadáš dobře, i když ti připadá, že to není to pravé ořechové. Ale zase se v tom kurzu dostaneš mezi lidi, povykládáte si a určitě ti to pomůže.

6 Andrea | E-mail | Web | 15. dubna 2010 v 14:24

Tuško, Tuško...
máš můj neskonalý obdiv. Vážně. Jsi skvělá. Hubneš.
S manželem to asi máme podobně. POřád zažehnáváme krize, pořád se dohadujeme co je třeba vyzkoušet...já narozdíl od tebe se nedostanu nikam. Čekám až odroste závislačka a pak už se moc ptát nebudu. Ono je těžko pořád neřvat, když vás nikdo neprostřídá a ještě vás pořád upozorňuje jak cvičíte HANDLE a kapete kapičky od Jonáše a užíváte EPu a lecitin a stejně to je zbytečné, když furt řvete...Kolotoč
Jsem vděčná za každou zmínku o HANDLE. Hltám to. Věřím téhle metodě úplně nejvíc. Možná nás všechny čeká ještě dlouhá cesta, ale nebude bez vítězství.
Jana i Paul jsou opravdu skvělí. Taky mě nabíjí Paulův jiný pohled na věc. Umí najít smysl a podstatu věci. To je někdy víc než všecky léky světa.
Moc na vás myslím. Drž se. Rozmazluj se a...těším se na foto before and after :-D  (Budou ve spoďárech?) :-P :-D

7 kopretina | E-mail | Web | 15. dubna 2010 v 20:14

Ahoj holky :-)

8 kopretina | E-mail | Web | 15. dubna 2010 v 20:17

Ahoj holky :-) Omlouvám se za předešlý příspěvek,nějak se mi to odeslalo samo:-)
Luci je z tebe cítit nová síla a je fajn že jsi začala chodit k psycholožce a že jsi začala myslet na sebe...Je to potřeba a když je spokojená maminka a rodina jsou spokojené i dětičky:-)Je fajn že jste se s manželem zblížili asi by jsme to taky potřebovali..také se ted dost často hádáme,ale to je asi v šude holt to nejsou lehká rozhodnutí co,kdy, kde jak :-? A ještě když se k tomu přidají nějaké problémy je vymalováno... :-(

9 kopretina | 15. dubna 2010 v 20:23

Ještě jsem chtěla dodat že ti moc držím palečky v hubnutí,já s tím bojuju už několik let mám také nadváhu,ach jo,ale pořád nejsem schopná se k ničemu odhodlat...Fakt obdivuju lidi co to dokážou:-) Ještě jsem ti chtěla písnout že Ninuška se mi zdá poslední dobou hodně,hodně pokroková...jak píšeš to vnímání a reakce,prostě všechno,myslím že je to velký pokrok,výborný...Jinak jsem ještě Vás všechny tady chtěla pozvat na naše stránky,založila jsem Justýnce také stránky ,protože sledujeme a nakukujeme na hodně blogů tak můžete mamči jukat zase vy k nám...Budeme se moc těšit:-) :-)

10 kopretina | 15. dubna 2010 v 20:24
11 evina k | E-mail | Web | 15. dubna 2010 v 21:41

Tuško,
moc a moc držím palce, aby ti bylo lépe fyzicky i psychicky. Myslím, že to řešíš nejlepším možným způsobem. A chtěla bych se přidat k názoru, že za tu dobu, co čtu tvůj blog, mám také pocit, že Ninuška dělá pokroky.
A hubnutí: Až zhubneš, tak mi řekneš jak na to. ;-) Jen prosím, žádné cvičení a zeleninu, to bych nezvládla. :-P

12 Markéta | Web | 15. dubna 2010 v 22:58

Lucko,

díky za tenhle článek. Něco takového jsem si potřebovala dnes přečíst. I když začátek zní smutně, je z něj cítit odhodlání jít dál a bojovat a poprat se s tím vším. A ne jen přežívat, ale žít.

A držím palce na hubnutí.

13 Anny | 16. dubna 2010 v 13:48

Ahoj Tuško,
docela tě chápu. Obávám se, že řeším stejný problém. Když se minule na kardiologii nechtěl nechat Bárt zvážit a sestra navrhla, ať ho zvážim v náručí, jak jsem ji sdělila, že se nehodlám traumatizovat ještě víc, než je nutné a že jí radějí Bártovu váhu kvalifikovaně odhadnu. Ale také na to myslím, předsevzetí mám - no ale pak třeba dorazím k našim a v ledničce matčiny skvostné domácí věnečky k bratrovým dnešním narozeninám... Tomu já odolat prostě nedokážu... Každopádně tě obdivuju za tvou odvahu to řešit. Budu pozorně sledovat tvé úspěchy a třeba mě to motivuje:-) Zatím držím palce.

14 Tuška | E-mail | Web | 16. dubna 2010 v 18:07

Holky!!! ... tak za prvé, s hubnutím se teprve začíná! Dokonce jsme si měly tento týden JEN zapisovat co, kdy kde s kym, jak dlouho jíme a co u toho děláme, máme na to tabulku 8-O . Takže zatím se žádná vlastně dieta nekoná. Dělám zkrátka to, co jsem vždy odmítala dělat! Zapisovat! :-P Ale jsem s tím smířená, že do toho jdu i přes tyhle peripetie, i přes to, že se MUSÍM povinně vážit každou hodinu! 8-O

NAštěstí to není úplně veřejný, je to jen mezi mnou a terapeutkou a pak to záleží na mě, komu to řeknu ... ale tady to fakt nevytroubím, kdyby vás to náhodou zajímalo :-D. Zas takovej sebevrah nejsem! O_O
Veřejný prý budou jen úbytky, tak aby hlavně nějaký byly. :-?

Ale stejně mi to nedá, protože fakt zapisuju všechno, dokonce i kafe s mlíkem (já, která vždy nenáviděla buzeraci ... nestačím se divit ??? ), tak se přeci jen trochu hlídám, i když teda ne moc, protože přece ještě se omezovat nemáme! a včera jsem nenápadně vlezka na váhu a měla jsem o 30 dkg méně. Hmmm, tak slavím první úspěch. No ale zase lepší než o 30 dkg více, ne? ;-)

Jo, a to foto before and after, Andreo, pokud vůbec bude, to vás teda zklamu, do spoďárů nejdu ... to by mě musel totiž někdo vyfotit a to bych zase já nepřežila ... a možná i ten dotyčný. :-D

Tož zatím tak, budu informovat ... možná. ;-)

15 Betuzilka | E-mail | 16. dubna 2010 v 20:43

Luci,
já jsem taky začínala hubnout tím tradičním zapisováním, ale přiznám se, že to bylo nad mé síly.... Při třech dětech pořád něco zapisovat, nemožné :-) Snažím se spíš používat hlavu místo tužky a pamatováka. Nakonec jsem zůstala u toho klasického, prostého a fungujícího pravidla - jíst pětkrát denně spíše menší porce a dávat si pozor na to, co jím. Základní pravidla, jak si poskládat jídlo do těchto pěti denních jídel mám vyčtené od jednoho výživáře, jsou úplně jednoduchá a funguje to. Pro zájemkyně dám ráda k dispozici. Zase na to najedu, protože se blíží léto a PLAVKY....a mi naskakuje husí kůže. Na to denní vážení POZOR! Lepší je se nevážit, ale měřit! Hlavně v pase, pokud se hubne v pase, je to správné hubnutí. Jakmile se totiž omezujeme v jídle a zároveň cvičíme alespoň 2x až 3x týdně, tak zákonitě nabíráme svalovou hmotu a ubíráme tukové vrstvy. Tělo začíná být vypracovanější, svalnatější, tuk ubývá, ale na normální váze zjistíme třeba minimální váhový úbytek (deprimující, že?!?) V pase ale máme třeba o 6 cm méně. Tělo totiž nabralo svaly... to je samozřejmě výhoda.  Řešením je buď speciální osobní váha, která zjistí i množství tuku (jeho úbytek)a vody v těle, ale tu má doma málokdo, nebo to měření klasickým metrem. Držím ti moc palce. Abys nám pak všem svým novým image nevyrazila dech......

16 Tuška | E-mail | Web | 17. dubna 2010 v 23:32

No, dle paní z kurzu (mimochodem je to psychiatrička :-D ) si budeme jídlo zapisovat 6 týdnů a dalších šest už ne. Ale co vím od ženskejch z předchozích kurzů, tak si to zapisovaly i dál  - některé.
Jasně, že jde o čas, člověk se do toho zřejmě dostane ... no doufám, že já taky.

S tím vážením a měřením a svaly a tukem je to stará velká pravda a opět nám byla zdůrazněna.
My se teda máme vážit jednou týdně a měřit jednou měsíčně - zapisovat. Jak se znám, určitě to nevydržím, to je jasný!!! ;-) a budu to zkoumat častěji ... i když je to blbost.

No, jsem na začátku ... pro dnešek jsem úpro svoji linii udělala to, že jsem si v 11 večer nedala chleba nebo něco podobnýho, ale rajče a jablko! :-P

17 Betuzilka | E-mail | 18. dubna 2010 v 10:13

Je to fakt hrozný to hubnutí, když já mám tak ráda jídlo...... :-D
A neboj se Luci, určitě to vydržíš. Já to znám, mám pořád tak 15 kg navíc. No jo, nejdřív jsem si říkala, že jsem po třetím porodu a mám už tři děti, tak co bych chtěla. Ale ten nejmenší oslaví v červnu tři ročky a já vypadám jak vypadám. Teoreticky bych základní pravidla zvládla, ale praxe?!? :-D  Hrůza, největši žravou mám vždycky večer, u televize a tak....
Až budu mít čas, hodím tady odkaz na pravidla toho výživáře, které jsou fakt super a už jsem podle nich zhubla. Tak se Luci drž!

18 Míša | 19. dubna 2010 v 10:41

Pohyb je fajn i na psychiku, a když se člověk ještě k tomu cítí štíhlejší, je to super... 8-)

Tak ti Tuško a vám všem držím palce, ať se vám daří...

19 alca | E-mail | 19. dubna 2010 v 13:06

[17]: prosim ten odkaz... :-) taky bojuji sec mi sily staci, a ony staci do te doby,nez je v lednici tlacenka,klobasa,nebo k obedu knedlo, zelo, kacena :-(

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama