Jedna taková "pohádka" ... nebo ne?

19. dubna 2010 v 22:53 | Tuška |  Rodinná historie
"Dědo, povídej mi, jaký to bylo, když jsi byl mladej!" žadonila jsem asi před 13 lety na mém dědovi.
A dědeček se nenechal dlouho pobízet, vzpomínal rád na dobu svého mládí a na příběhy, které slýchával či prožíval.

Byl to tatínek mého taťky a jeho dětství a mládí je spjato s oblastí Volyně na Ukrajině. Jeho rodina patřla mezi tzv. volyňské Čechy.
Dědeček se narodil 12. 4. 1914 v Ivaničích (česká vesnice na Volyni) a umřel tady v Čechách (bydlel s našima) v listopadu 2007.


A tady je mnou převyprávěná pohádka, kterou mi děda vykládal.
Mně to tehdy aspoň připadalo jako pohádka, ačkoliv pro něj to byl jeho život a jeho vzpomínky.

....................................

Kdysi dávno, v 19. století, žil dědečkův pradědeček, který přišel z Čech na ukrajinskou Volyň, a ten měl mimo další děti syny Jana a Josefa.
Ruský car v té době (asi 1868) vyzval Čechy, aby šli naučit Ukrajince hospodařit a nabídl jim levnou půdu, jak vyprávěl děda.

Jeho pradědeček tehdy v Čechách (vlastně v Rakousku-Uhersku - teda doufám, že už v R.-U.) sebral rodinu, hospodářství a šel.
Janovi bylo 14 let, když přišel s rodiči na Volyň, do Mirohoště, kde koupili malé hospodářství.

Josef se potom oženil a měl 4 děti - Jindřicha (asi 1904), Sašu (Alexandr), Marii a ještě jednu dceru.
Tyto dvě sestry za 2. světové války uhořely (13. 7. 1943) v Českém Malíně ve stodole, kam celou ves zahnali Němci a zapálili ji. Kdo chtěl utéci, toho zastřelili, ostatní uhořeli.
(To je historický fakt, ověřovala jsem si to.)

Saša se stal učitelem a Jindřich se na Volyni oženil a měl asi dceru Libuši - po válce žil v Podbořanech.
Tento Jindřich se setkal s dědou krátce po válce v Podbořanech, kde hrál děda v kapele - dohovořili se, že jsou příbuzní, když se na něj přišel Jindřich vyptávat.
Byl asi o 10 let starší než děda, říkal mu Jozífku a babičce Nině říkal švagrová a často je potom jezdili domů, už tady v Čechách, navštěvovat. Povoláním byl zemědělec.

Jan, bratr Josefův, byl zřejmě starší a ženil se o mnoho let dříve. Než se oženil, jezdil na dráze s lokomotivou. Vzal si Annu P. (z Mirohoště), která byla o 8 let mladší.
Jan s Annou měli 6 dětí. Nejstarší byl dědův otec Josef (1882), pak Jan (asi 1884), dále Rudolf (asi 1885), Václav (asi 1887), Antonín (asi 1888) a Marie (asi 1890).

Všechny děti se narodily v Mirohošti. Když děti dorostly, mnoho toho neměli, proto Jan využil nabídky, když se v okrese Porick v Ivaničích Nových rozprodával státní statek.
Splácet se mohlo i 15 let, a to bez úroků.
Jan s manželkou prodali hospodářství v Mirohošti, přestěhovali se do Ivanič a koupili tam 40 desjatin ( 1desatina = asi 1,25ha).

Janův syn Jan byl v letech 1916-17 na vojně, kde udělal manko v proviantu, a to 300 rublů. Psal domů, aby mu táta peníze poslal. Otec mu je poslal, pro něj to nebylo až tak hrozné, ale odečetl mu je z věna.
Jan se domů již nevrátil. Zůstal v Hulči, kde si vzal Annu Z.
Měli tam krámek - prodávali v něm kvasnice, cukr, sůl, tabák, petrolej, bonbóny, atd

Rudolfovi (3.synu) dal Jan (otec) 28 desjatin a ještě k tomu si Rudolf vzal bohatou nevěstu Pavlínu K., která přinesla 3000 rublů ve zlatě + 9 krav. Brali se asi r. 1910.

Václava a Antonína nechal otec vystudovat na učitele, to bylo jejich věno. Václav si vzal v Mirohošti Slavěnu Č., Antonín v Mokravě Annu N.

Rudolf zemřel ve vesnici u Podbořan a měl 3 děti (Václava, Antonína a Josefa).

Syn Jan zemřel ve Vroutku u Podbořan a měl také 3 děti (Jana - báťušku, Tamaru, Láru).

Václav zemřel v Brně a měl taktéž 3 děti (Vladimíra, Tamaru - profesorka, a ještě jednu dceru).

Antonín měl 5 dcer, za války se stal starostou v Moldavě a na konci války byl zavražděn banderovci - přišli v noci, aby s nimi šel do školy, že potřebují něco napsat, on už ale tušil, že se nevrátí.
Žena chtěla jít s ním, ale on nechtěl. Potom odešli, svázali ho a hodili do studny.
Zemřel poblíž Dubna.

Janova dcera Marie si vzala učitele Féďu (Fedor) N. - byl to Rus. Brali se asi r. 1913. Odstěhovali se po válce do Chomutova, kde i zemřeli. Na Volyni žili na Romanovce.
Jako věno dostala Marie 3 desjatiny. Po válce Féďa učil 28 let v Urbářově.
Měli 3 děti - Žoržíka (nar. 1914), který brzy zemřel, Láru (1915 - učitelka) a Voloďu.

Když nejstarší Janův syn Josef přišel z vojny, všechny děti už byly z domu pryč. On žil s otcem na vejminku.
Otec ho chtěl už také oženit. Josefovi se líbila před vojnou (3 roky) maminka současné sousedky (nyní přes 90 let) mých rodičů u nás na vsi, ale když byl na vojně, tak jí ho doma rozmlouvali, že na ní zapomene, že bude dlouho čekat a pak bude na ocet.
Ve vsi tehdy bydlel bohatý sedlák Jindřich K., a tak se nechala přemluvit a vzala si ho. Takže když přišel Josef z vojny domů, byla už jeho milá vdaná.

Otec vyhlédl Josefovi nevěstu - vdovu Annu V., která měla statek.

Její otec, Pavel O. měl 4 děti.
Z prvního manželství Annu (1881, Mirohošť), Francka a dceru, která v 18 letech zemřela.
Když byly Anně 3 roky, zemřela jim matka. Otčenášek se oženil po druhé a měl ještě dceru Pepču.
Pavel O. koupil v Ivaničích z toho státního statku 18 desjatin.

Nejmladší Pepča si vzala za muže Emila M., který po válce zemřel na zranění a měla s ním 3 děti. Žili v Ivaničích, věnem dostala 300 rublů.
(Tato Pepča M. později v Polžicích žila u dědy a babičky poté, co se nepohodla se snachou, pomáhala babičce Nině s dětmi.)
Byla to dědova teta (sestra maminky ze strany otce).

Francek dostal 4 desjatiny a měl 4 děti. Byl však chromý, protože si rozbil koleno jako malý a neohnul nohu v koleně.
Posléze své 4 desjatiny prodal a propil. Handloval s hřebeny, kudličkami, nitěmi apod.
Žili asi 200 km od Ivanič.

A konečně Anna, ta se provdala za Václava V., který se na statek přiženil. Přinesl asi 300 rublů. Za několik let ale zemřel a s Annou měl dceru Marii V. Tato vdova tedy měla statek.

Otci Janovi se to líbilo, protože by nemusel synovi Josefovi skoro nic dávat.
Nakonec si Josef Annu přeci jen vzal, a to v květnu 1911 v Ivaničích.
Anna byla asi o rok starší než Josef.

Jejich statek čítal 11 desjatin. Z toho 8 desjatin bylo pole, 1ha louky, 2 ha lesa + chmelnice.
Měli velikou zahradu, asi 50 stromů, a to jabloně, hrušně, švestky, třešně, ořechy, atd.
Chovali 5 ks hovězího dobytka, 2-3 prasata, 2 koně, slepice, kachny, husy, psa, kočku.

Jejich dům byl zděný, střecha krytá taškami, dům spojen se zděným chlévem. Dále měli stodolu, kůlnu, prasečák a kurník, které byly kryté slámou.

Dům měl 3 místnosti. Přes chodbu byla sednice - vejminek, kuchyň - tam se jedlo, vařilo a spalo a velká sednice - tam byla skříň, stůl, 4 židle, dřevěný gauč, nádobí (svátečnější).
Dále pak měli spíž, kde ukládali chléb (peklo se 1x za týden), sádlo, zabijačku, atd.
Ve sklepě měli brambory.

......

Josef s Annou měli 3 děti - Antonii, Josefa (děda!) a Rosťu.
Antonie (Tonča) se narodila 19. 1. 1912, Josef 12. 4. 1914 a Rosťa v roce 1918.

Když bylo Rosťovi 9 let (Josefovi 13) dostali tzv. osypky - po těle se jim udělaly pupínky.
Měli nakázáno ležet v teplé posteli a vyhřát se, ale kluci vylezli ven a hráli si spolu. Mladší Rosťa však dostal horečky a nakonec zemřel. Poslat pro lékaře tehdy neexistovalo.
Zemřel v roce 1927.

V rodině také žila Marie (které bylo asi 9 let, když se její matka podruhé vdávala, narodila se asi 1902, tehdy už ale byla vdaná).

Dědeček si myslel, že ho rodiče měli nejmíň rádi, protože otec neměl moc rád matku a on jí byl podobný.
ato sestra byla jejich mazlíček a také byla podobná otci. Josef se s nimi o všem také hádal, když chtěl nové boty, šaty, peníze na muziku.
Tonča to vše prý dostávala bez hádání.

Když byl děda Josef malý, zavolala si ho často v sobotu o šabatu Židovka, aby jim zapálil oheň. Oni totiž o šábesu nesměli pracovat, ani škrtat sirkou. Oheň byl už připraven, jen škrtnout.
Za tuto pomoc dostával Josef 5 grošů a běžel si za ně koupit cukrátko velké asi ½ palce.

Hodně ráda měla Josefa jeho babička (v podstatě nevlastní), 2. žena Pavla O. - Anna. Chodila pást husy a vždy hnala tam, kde oral Josef s koňmi.

Když se Marie V. vdávala, dal jí dědův otec Josef věnem peníze, které utržil za 1,5 desjatiny.

Když se vdávala Tonča, její muž (Slávek - Mstislav Š.) měl 6 desjatin pole, ale nic jiného, protože bydlel na statku u bratra.
Její otec prodal 2 desjatiny a koupil jim dvůr, dům, zahradu, chlév a studnu - vlastně velý statek od Krejbychů, kteří jeli do Kanady.
Tonča tedy dostala 3 desjatiny, z toho otec 2 desjatiny prodal a koupil ten statek, jedna desjatina jí zůstala, takže měli celkem 7 desjatin.
Tonča k desjatinám dostala i věno, jako krávu, 2 prasata, jarmaru, kredenc, peřiny, hrnce, hadry, atd. Slávek byl o 6 let starší než děda.

1 desjatina stála 1800 - 2000 zlotých. Zlotý měl 100 grošů. Za 1 zlotý se dalo koupit 1/2kg cukru. Prase vážící asi 1,1q stálo asi 115-120 zlotých. Pěkná kráva stála 180 (150) zl., horší kráva 90-110 zl.
Obilí si sedláci vozili semlít do mlýna - mlela se pšeničná a žitná mouka, šrot pro dobytek a kroupy. Pekl se chléb a buchty, chléb se nekupoval, matka vždy pekla 6 bochníků na týden.

......

Děda Josef začal chodit s Ninou P. (chodili spolu asi 5 let).
Rodičům se nelíbila, protože byla proti nim chudá. Dávali mu jinou nevěstu - bohatou, jejichž pole sousedila s jejich. Děda měl ale rád Ninu - babičku. Nakonec se vzali, a to 5. září 1937. Josefovi bylo 23,5 roku a Nině 18 let. Otec se na něj zlobil, protože prý je na ženění moc mladý. Ale k svatbě přeci došlo.
Nina přinesla do manželství mimo jiného 1,5 desjatiny pole.
Děda - Josef dostal 3 desjatiny pole, jednu desjatinu louky a kus lesa.
Otec si nechal na vejminek 2 desjatiny.

A jak probíhaly předsvatební přípravy a samotná svatba?

Nina koupila budoucí tchyni, čili panímámě, zástěru (tak se to dělávalo) a Josefovi
k obleku motýlka, který byl bílý se zlatými hvězdičkami.
Kupovala na trhu, kde nakupoval i Josef s otcem. Otec mu koupil pěkné kožené boty na svatbu za 19 zlotých (pěkné šaty s podšívkou a s vestou stály tehdy 100 - 110 zlotých).

Josef si ale šaty nechal šít, Nina mu ještě koupila pěknou bílou košili za 5 zlotých.
Dále Josef koupil snubní prstýnky za 35 zlotých. Protože věděl, že otec prodal chmel a má peníze, koupil Nině bílé svatební šaty, rukavičky, střevíčky, závoj, prstýnek a brilantinu (blýskavou pásku do vlasů).

Svatba probíhala v neděli tak, že oběd si odbyl každý u sebe, ve dvě hodiny se šlo do kostela, kde došlo k oddavkám. Tancovalo se v hospodě do 11 hod. do večera. Sál a kapelu zaplatil Josefův otec. V hospodě se nejedlo, pití si kupoval každý sám. Měli přes 40 hostů.
Po jedenácté hodině noční se šlo k nevěstě "na oběd", kde se hodovalo tak dlouho, jak kdo chtěl, pak se šlo zase do sálu.

Dědovi také sebrali nevěstu. Byly to báby (nějaké panímámy), které nevěstu odstrojily a nedaly mu ji, dokud ji nevykoupil. Každé ženě tedy koupil čokoládu a dohromady láhev vodky. To se jim líbilo a nevěstu, teď už ne ve svatebních, ale v hezkých svátečních šatech, mu vrátily.
Za 2 roky po svatbě, v roce 1939, se jim narodil chlapeček - Evžen. Za 4 roky nato ale musel Josef (děda) narukovat do 2. světové války (v roce 1943).

Nina měla bratra Josefa. Když Rusko v roce 1939 zabralo Ukrajinu, její bratr Josef odchází do Poricku, kde ho udělali starostou (bylo mu 25 let). Protože byl z chudé rodiny, byl dobrý kandidát "na bolševika a proletáře"  (dědova slova). Tam se seznámil se svou budoucí manželkou, Annou (20), která pocházela z židovské rodiny a tehdy mu na národním výboru dělala sekretářku.

.....

Děda Josef vlastně nebyl na vojně, až rovnou ve válce. Tehdy se chodilo na vojnu po 21. roce, kdy byl člověk plnoletý. Ale v té době se zrovna na vojnu neodvádělo.

V roce 1941 táhli Němci na Rusko a Hitler slíbil Ukrajincům samostatnou Ukrajinu - Ukrajinci se stali četníky, nosili se vlaječky, ale pak je Hitler stejně střílel. Stejně se poté zachoval i Stalin.

Existovala tehdy ovšem skupina ukrajinských partyzánů, kteří bojovali za svobodnou Ukrajinu proti všem. Říkali si banderovci.
Chtěli mít samostatnou vlast. Bojovali proti Němcům (Hitler), Rusům (Stalin) a Polákům. Přepadávali vesnice, vypalovali je, stříleli děti, ženy, všechny.
Čechy zatím nechávali být, ale děda předpokládal, že by na ně také nakonec došlo po Polácích.

V r. 1943 tedy děda narukoval do války z volyňského Lucku (asi 70 km od Ivanič) a pochodovali do Prahy. Šli většinou pěšky, výjimečně autem (nákladním) apod. Cesta jim trvala 2 roky.

Po válce odjela jejich posádka v napjatém poválečném stavu do Podbořan. Tam byly poválečné zásoby (kožichy, válenky, rádia, košile, prádlo atd.). Tyto zásoby hlídali četníci a pomáhalo jim asi 15 vojáků, mezi nimi byl i Josef, náš děda.
Zde se setkal právě s příbuzným Jindřichem.

Děda měl jeden večer službu od 22.00 do 24.00 hod. Všude bylo ticho, jen v koruně stromu stále pískalo spoustu sýčků. Děda to už nemohl vydržet a vystřelil do koruny v domnění, že už bude ticho, přestože věděl, že se to nesmí.
Strhl se ohromný poprask a jeho velitel dědovi řekl, že to kdyby udělal ve válce, byl by už zavřený ve vězení.

Než došli do Podbořan, prošli městy: Humenný, Poprad, Martin, Kroměříž, Praha, Podbořany - sem došli 5. 12. 1945.
Zde jim nabídli, že se buď mohou vrátit domů na Ukrajinu, nebo mohou zůstat zde v Čechách a obsadit dům, ze kterého se budou odsunovat sudetští Němci.
Ukrajinské vesnice Dolinka, Zikmundovka a Ivaniče mohly odejít do Čech do vesnic Srby, Polžice nebo Meclov. (Děda si vybral Polžice, které já miluju! )

Některé rodiny odjížděli do Kanady, např. Krejbychovi (prodali statek dědovu otci, ten ho dal Tonče jako věno).
Děda Josef se tehdy rozhodl zůstat v Čechách. Odjel s ostatními v r. 1945 do pohraničí a vybral si v Polžicích dům č. 1, který obývali čeští Němci - rodina Poltova.

Sešla se prý schůze, kde si každý řekl, který dům si vybral. Úředníci to zapsali a oznámili to dosavadnímu majiteli ("Polta, odteď to všechno patří tady Josefovi K., ty ho budeš poslouchat a pomáhat mu").
Tento statek čítal 22 ha (z toho 3 ha louky), 11 ks hovězího dobytka (z toho 5 krav na dojení), 2 koně, 3 prasata, slepice, atd.

Dům si museli ale přistěhovalci z Ukrajiny zaplatit (státu).
Dědův statek byl ohodnocen na 165 000,- Kč, z toho mu dali 25% slevu. Mohli ho splácet mnoho let a bez úroku.
Děda s Němci vycházel dobře, přestože radši spal s puškou po ruce.
Němcovi, který dělal u koní, platil 1200,- Kč měsíčně. Jeho manželce, která dělala hospodyni + dojení apod. platil 700,- Kč a služebné také 700,- Kč.

To vše napsal Nině na Volyň, aby to tam prodala a přijela se synem a dědovou matkou za ním (otec již mezitím v březnu 1945 zemřel na zápal plic).
Babička Nina to vše zařídila, jen 1 krávu s sebou vzala a nasedli do vlaku, který je měl dovézt do Čech.

5. dubna 1947 přijely rodiny volyňských Čechů a hlavně dědova rodina. (Reemigrace volyňských Čechů začala v únoru 1947 a skončila v květnu téhož roku.)
Bylo to 89 vagónů, které táhly 2 lokomotivy (parochody).
Děda na ně čekal ve Staňkově na nádraží. Uviděl Ninu se synkem Evženem a matkou, všichni měli radost a byli zvědaví.
Přijeli domů, kde malého Evžena okouzlila elektrika, vypínače a také spousta sladkostí, které mu otec koupil a ze kterých mu bylo pak špatně.

Dědovi tehdy bylo 33 let, babičce 28 a synkovi 8 let, ale úředně 7, protože když byla babička ještě na Volyni a děda ve válce, odepsala synovi 1 rok, aby nemusela na těžkou práci.
Ženy s malými dětmi nemusely jít, a tak to udělala i Tonča Š., dědova sestra, babiččina švagrová.

Když prý (babička) maminka Nina namazala Evženovi chleba s máslem, říkala mu, aby ho držel namazanou stranou dolů, aby ho lidé neviděli, protože je bída.

Za dva dny po příjezdu rodiny do Polžic došlo k odsunu Němců, nejdříve někam na Moravu, pak do Německa. Hospodářství zbylo na dědovi a babičce. Synek zde začal chodit do 1. třídy.
21. října 1947 zemřela maminka dědy Josefa Anna K., ve věku 66 let (voda na játrech). Naštěstí se nedožila zavádění kolchozů.

V roce 1949, kdy už děda zaplatil za statek 30 tisíc Kč, se začala zavádět JZD (jednotná zemědělská družstva).
Proběhla komunistická schůze, kde jim (sedlákům) líčili výhody družstva, že už se nikdo nenadře, že je to dobrovolné a že kdo bude chtít, podá žádost o združstevnění (znárodnění) statku, majetku, luk, dobytka, polí, budov, atd.
Lidé nejdříve nechtěli, dokonce chlapi propíchali komunistům u aut kola, ale nakonec stejně všichni vstoupili.

Z dědovy bývalé stodoly se stal prasečák, bylo tam 400 prasat a strašný smrad. Močůvka tekla přes dvůr na silnici. Vrata byla stále otevřená, rozježděné bláto teklo po dvoře, protože prasatům vozili krmení.

Babička dojila i krmila 15 krav, děda byl skupinář (rozděloval práci).
Babička brala 3,- Kč denně, později, po 3 letech maximálně 5,- Kč denně. Děda i méně. Rozhazoval např. 100 metráků hnoje za 3,- Kč.
Odejít ze zemědělství do města, do fabriky nemohli, jedině kdyby za sebe sehnali někoho, kdo by tam za ně zůstal.

V roce 1954 se jim narodil syn Zdeněk. O rok později r. 1955 syn Josef (můj taťka!!!!) (Byli o 15 a 16 let mladší než jejich bratr Evžen.)
Babička tehdy dostávala 150,- Kč za měsíc, za což koupili pro kluky dvoje tepláky, které nosili celý měsíc, za ten měsíc je roztrhali a kupovali se nové. Pepa se Zdeňkem si hrávali v močůvce, která tekla po celém dvoře, a chytali na dřívka na provázku "rybičky" ze stružek, které si udělali.

Evžen tehdy byl již na vojně v Praze, kde se seznámil s Janou V., kterou si později (r. 1961) vzal a zůstali spolu žít v Praze u jejích rodičů.

V roce 1958 jeli Josef s Ninou a mladšími syny na návštěvu na Ukrajinu, k rodičům Niny (kteří se o něco později také přestěhovali se synem a jeho ženou do Čech) a k Josefově nevlastní sestře Marii S.
Děda prý stále uměl plynně ukrajinsky, že ho za to až přátelé pochválili, protože jejich synové prý, když se vrátí z Ruska z vojny, už nemluví ukrajinsky, ale rusky.

..............................................

A to je dědův příběh. A vlastně tak trochu i můj ... a vlastně tak trošilinku i Ninušky. Rozhodně její jméno má zde, v tomto příběhu, původ.

Možná tam najdete nějaké historické nepřesnosti. Berte to prostě jako osobní vzpomínky jednoho starého pána ... historie nehistorie, přesnost nepřesnost.
Tehdy jsem si dělala poznámky a pak jsem to trochu sesumírovala. Až když na tom byl dědeček hodně špatně, před pár lety jsem to vyhrabala ze spoda šuplíku a oprášila.

Myslím, že každý člověk je tak trochu zvědavý, jací byli jeho předkové, co dělali, odkud pocházeli, ... dnes jsem hrozně ráda, že jsem si tehdy udělala čas a tyhle informace jsem od dědečka získala.
Dokonce jsem tehdy sepsala i rodokmen naší rodiny ... kam až paměť pamětníků sahala. Matriky jsem tedy nenavštěvovala.
Už nějakou dobu předtím než děda umřel, by mi je dát nemohl, i kdybych stokrát chtěla, protože už neměl jasnou hlavu.

A poslední věc ... fascinovalo mě na dědečkově vyprávění, jak si pamatoval detaily, roky narození a úmrtí, kdo byl o kolik let starší, kolik kdo měl dětí, jejich jména a příjmení (ta tu neuvádím) ... na to, že to byl chlap, to bylo překvapivé.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Sikorka | E-mail | Web | 19. dubna 2010 v 23:05

Teda to je ale krásně popsaný rodokmen. Ještě by to k tomu chtělo udělat strom:-), jak se to rozvětvuje. Pak už by to bylo úplně dokonalé.

2 Tuška | E-mail | Web | 19. dubna 2010 v 23:17

Sikrko, ten mám doma i v počítači ... ale tady by to nikoho nezajímalo, to je jasný. Jen jména a jména ...

3 Sikorka | E-mail | Web | 19. dubna 2010 v 23:26

Já myslím,že by zajímal(mě teda jo).  Kdyby se někdo v textu ztratil(je tam těch lidí opravdu hodně-já to také musela číst dvakrát),hned by koukl do "stromečku" a zase by věděl:-).

4 Tuška | E-mail | Web | 19. dubna 2010 v 23:31

Tak to jsi dobrá, žes to vůbec dočetla!!! ;-)

Ale ono jde o to, že by to asi některým moholo vadit, že se jejich jména a příjmení (o ty jde hodně a jak vidíš, dávala jsem tam jen iniciály) objevují na netu ... hodně lidí - potomků totiž žije a dlouho bude, takže musím respektovat jejich soukromí a anonymitu. :-x

5 Andrea | E-mail | Web | 20. dubna 2010 v 9:32

Ahoj kočko u mě na blogu něco u mě máš.

6 evina k | 20. dubna 2010 v 14:31

Tuško, i pro mne to bylo zajímavé čtení, Fakt je, že jména se mi trochu pletla, ale to já mám i normálně - zápasím proto s Agátou Christie. Ale i ty různé historické souvislosti, je to fajn, že víš tolik o svých předcích.
Evina

7 Monika | Web | 20. dubna 2010 v 15:34

Klobouk dolů, dát to dohromady, to muselo dát práci!Je to bezva, že toho tolik o své rodině víš.

8 Lucka(kopretina) | 20. dubna 2010 v 20:02

Luci,super moc zajímavé :-) Takže co tak čtu tak jste byli docela bohatá rodinka,tolik majetku a polí a velká věna :-D Takže Ninuška je vlastně po babičce že?Super,já jsem právě pátrala když se měla Justy narodit,po jménech předků,ale nic jsme nezjistila...
Je super, že to máte takhle všecko sepsané,můžu se zeptat jak jste se k těm všem lidem dopátrali???já už několik let taky moc toužím udělat rodokmen,ale nevím jak na to... :-)

9 Tuška | E-mail | Web | 21. dubna 2010 v 0:01

Lucko, všechny ty lidi a jejich osudy si pamatoval právě děda!!!! O_O
Byla jsem z toho tehdy v šoku, kolik toho ví, a proto jsem si to poznamenala.
Něco málo doplnila teta Anna (viz příspěvek výše), ale to byly už drobnosti.  
Ke všem mám i příjmení a roky narození a úmrtí, no neuvěřitelný! :-)

10 Lucka(kopretina) | 21. dubna 2010 v 10:54

Luci,tak to je neuvěřitelný kolik si toho děda pamatoval a do jakýho kolena až... ??? To je něco...chtělo by se to dopátrat ještě hlouběji třeba jsme někdo potomci králů nebo nějakých šlechticů:-) :-P Mě to fakt hrozně zajímá,budu muset zajít za babičkou a aspoň sepsat co ví je jí už taky 80 takže pamatuje docela dost...Takže vlastně taková ta tradice,statku atd... se u Vás už táhne od kolikátého kolene že? ;-)

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama