Na školení v "APLE"

11. března 2010 v 1:14 | Tuška |  Informace a podněty
V sobotu 6. března 2010 jsem se zúčastnila vzdělávací akce pořádané sdružením APLA (Asociace pomáhající lidem s autismem).
Konala se od 9 hodin dopoledne do 5 hodin odpoledne s hodinovu pauzou na oběd (na něj jsme zašli do hospody U Džbánu, která je hned za rohem) a několika deseti- až patnáctiminutovými přestávkami na občerstvení a k použití toalety.
Jen pro zajímavost dodávám, že jsme měli možnost si uvařit kávu a čaj, případně si načepovat vodu na pití.

Tématem akce byla VÝCHOVA PŘEDŠKOLNÍHO DÍTĚTE s PAS.


Kurz měl dobrou úroveň, lektorky (Mgr. R. Straussová a Mgr. I. Mátlová) byly obě zkušené a bylo na na nich vidět, že jsou pro věc zapálené, že práce s dětmi a pomáhat dětem je baví.
Snažily se nám předat maximum informací a poznatků, aby rodiče získali přehled, jak mohou svému dítěti pomoci, jak mu usnadnit život a jak ho "nechat vyrůst".
Tyto informace samozřejmě byly vhodné a mohly pomoci i pedagogickým pracovníkům (myslím, že tam nějací byli) při práci s dětmi s PAS, nejen jejich rodičům.

Po celou dobu akce jsme si mohli prohlížet pomůcky vytvořené právě pro práci dětí a s dětmi, kromě didaktických pomůcek jsme měli možnost si prohlédnout i různé denní režimy, komunikační knihy, deníčky (úspěšníčky) a mnoho dalšího.

Pro usnadnění pozornosti a vnímání nás, účastníků akce, využily lektorky samozřejmě dataprojektoru a notebooku, takže stěžejní body přednášky jsme viděli na plátně + jsme je měli i vytištěné jako podklady s možností vpisovat si poznámky.
A jako bonus jsme mohli zhlédnout několik velice zajímavých videí s dětmi s PAS v hlavní roli.

Na závěr jsme dostali Osvědčení o absolvování této vzdělávací akce, které přiložím, abyste mi věřili, že "nekecám".

To by bylo na úvod.

Ještě než vypíchnu pár postřehů a informací ze samotné přednášky, které mě zaujaly, musím podotknout, že jsem se zúčastnila akce, o které jsem teprve z předchozího dne věděla, že informace z ní v podstatě nebudu (skoro) nikdy potřebovat, protože moje dcera NEMÁ PAS.

Vážně jsem zvažovala, zda na kurz vůbec jít, když se mě to v podstatě už netýká.
Ale pak mi bylo líto těch tisíci korun, že bych je vlastně vyhodila do vzduchu, a tak jsem šla.
Ačkoliv to bylo velmi zajímavé a poučné, cítila jsem se tam tak trošku jako cizinec, protože jsem věděla, že už tam vlastně nepatřím.

A teď zpět k samotné akci.

Jednalo se samozřejmě o výchovu dětí na základě strukturovaného učení.
Zjistila jsem, že je to opravdu o přístupu a o ochotě a toleranci speciálních pedagogů přizpůsobit "strukturu" konkrétnímu dítěti.
Někomu vyhovuje plně ve své "tvrdé" podobě, jinému určitě pomůže, ale stačí převzít určité prvky. zkrátka ušít díděti potřebnou dávku struktury na míru, ale zbytečně ho jí nezahltit, když se dokáže obejít v některých oblastech svého života bez ní a spíš by mu a rodině život komplikovala.

Takový jsem měla pocit z lektorek, že tak to chápou a berou i ony.
Pokud něco dítě zvládne bez "struktury", není potřeba ji na to napasovat zbytečně. Pokud dítě něco chápalo jen za pomoci "strukturovaného učení", ale povyrostlo a pochopilo, o co jde, klidně vypustily konkrétní prvek a jelo se dál bez něj.
Pokud díti pomáhá v orientaci během dne, týdne, při komunikaci a při učení strukturované učení a bez něj to nejde ... tak se využívá v plné míře.

.........................................................

Líbilo se mi takové krédo lektorek ... pomáhat dítěti v tom, aby bylo úspěšné, aby si posilovalo sebevědomí, abychom je nechali vyrůst (tzn., aby bylo co nejvíce samostatné a mělo z toho radost ... což pro mě znamená nedělat spoustu věcí za něj zbytečně, ale snažit se dítě učit samostatnosti, ukázat mu, že to zvládne).

Je jasné, že většinu toho, co popíšu a napíšu, maminky už znají, protože se svými dětmi pracují. Někde daly lektorky určité návody na řešení, jindy zajímavě shrnuly.
Kdo zde tedy nenajde nic nového, přínosného, za to se omlouvám, ale píši jen o tom, o čem byla řeč, rozhodně nečekejte nějaké super novinky.


Moje konkrétní postřehy:

Dítě často nechápe sebe sama jako aktéra sociálních interakcí, vidí před sebou konkrétní situaci jako film na videu, tzn. že sebe tam nevidí.
Je špatné mu vynadat mu za to, že se např. rozehnalo a shodilo okolostojící děti, protože si to neuvědomuje, nevidí to, vidí jen to před sebou, čeho chce dosáhnout.
Správná reakce je mu nejdříve ukázat, co udělalo: "Podívej, ty jsi je uhodil, shodil, je to bolí."

Imitace (vokální, verbální, motorická) souvisí se sebepojetím dítěte (hlavně ta motorická), nevnímají se samy dobře.

Motorika - děti nesnáší čekat, je potřeba je uklidňovat, uvolnit stres ( a to i třeba z nudy); také mají lektorky dobrou zkušenost s tím, že hodně hladí - zklidňuje to.

Toto jsem vyzkoušela na dceři, opravdu to funguje, jakmile se dostane do nepohody a já jí začnu (stejně jako lektorka) hladit opakovaně po rameni (a trošku přitlačím, žádné šudlání) a povzbuzuju ji a uklidňuju, Nina se náhle zklidní a třeba se i začne usmívat.

Příklad (uváděla lektorka):
Dítě křičí, já na něj zařvu: "Nekřič!" - nemá to efekt. Je dobré zkusit při nádechu k novému řevu (tedy v té chvíli nekřičí ) hladit intenzivně po rameni a chválit a třeba říkat: "Hezky nekřičíš, hezky nekřičíš."

Nebo je možné, když dítě často křičí, protože třeba potřebuje vybít stres (což je normální) mu namalovat vymezení - tady můžeš křičet - v dobrém smyslu slova, s náma nekřič. Chvilku ho necháme a pak ho odvedem na to vymezené místo (jiný pokoj).
Musíme dítěti POMÁHAT, ne ho trestat.

Emocionální reakce - děti jdou do afektu, protože se neumějí vyslovit, vyjádřit, protože u nich není přítomna funkční komunikace, dále také proto, že mají problémy se schopností (neschopností) orientace v čase a prostoru a v sociálních situacích - neumějí číst z tváře.

Děti, i starší, touží po sociálních hříčkách, těm starším už je ale neposkytujeme.
Většinou rodič (pedagog) přijde a vynadá: "Co to tady děláš!?" Dítě nás štípe, škrábe, abychom si s ním hráli. Neví, jak na sebe upozornit, proto dělá toto, pak stoprocentně od nás přijde reakce (sice vynadáme, ale aspoň něco ... a dítě se třeba usmívá).

Já jsem začala toto uplatňovat s Ninou. Ona si ke mně přijde sednout na klín a začne plácat do krku. Já jí chytnu ruce a začnu místo plácání s nimi sebe hladit a říkám: "Šikovná Ninuška, krásně mámu hladí, šikovná, hladí mámu, viď?" a ona se směje a tulí se. Pak jí ještě chvíli hladím po rameni a zase ji přesvědčuju, jak je šikovná.

Ze začátku mi to přišlo jako hrozný - ve smyslu neproveditelný, pořád vše takhle převádět do pochvaly, udržet se a nevybouchnout, když mě začne Nina štípat do krku nebo silně plácat, ale jde to, člověk si na to zvykne takhle reagovat a hlavně, ona se usmívá, když ji chválím (jak je šikovná, že mě hladí a nebije).
Před tím jsem na ni třeba zařvala a ona se usmívala stejně - hlavně, že jsem se jí začala věnovat ... takže jí jde opravdu zřejmě o tu pozorost, o kterou si neumí říct jinak.

Hra - je nejdůležtější pro komunikaci, pro život.
Bohužel, jak na to, aby si dítě smysluplně hrálo jsme asi návod nedostali, nebo si to jen nepamatuji, ale jak se probírám zápisky, nic moc tu nenacházím. Možná se k tomu v průběhu ještě trochu vrátím.

Adaptace na změny - vždy máme vyjít dítěti vstříc, převést ho od jedné činnosti ke druhé (vždy je dobré mít u sebe tužku a papír a případně dítěti nakreslit, co se bude dít úplně jednoduchými obrázky).

Příklad
Lektorka uváděla příklad holčičky, která se odmítala zvednout a jít na koně, protože sledovala pohádky. Na kazetě jich bylo asi 10 a ona ne a ne se odlepit od televize. Na táboře jí instruktorky přesvědčovaly, hustily do ní, aby šla, že pak se zase bude dívat, ale ona nic.
Potom naše lektorka vzala tužku a kousek papíru a nakreslila televizi a číslo 8 (to byla 8. pohádka), za to auto, pak koně a za to zase auto a zase televizi a číslo 9 (9. pohádku). Auto, jako že tam dojedou autem.
Dívka se na to podívala, pokývala hlavou, dokoukala pohádku č. 8 a jela bez řečí autem na koně a ještě si to všechno postupně odškrtávala, jako co už je pryč a co jí ještě čeká.

Také je dobré mít hodiny (třeba papírové, nebo přesýpací, nebo minutku) a dobu změny označit. Nebo třeba pro dokončení činnosti a její změny pustit písničku, jak písnička dohraje, zmamená to, že se končí a jde se dělat něco jiného.

Při sledování televize je vhodné si stoupnout před obrazovku, aby mě dítě vůbec zavnímalo, a teprv pak mu sdělit, co chci. (To známe, jak manžílkové vnímají při sledování hokeje nebo fotbalu, že?)

.....................................................

Lidi, jdu spát, pokračování zítra!!!
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Eva | Web | 11. března 2010 v 15:38 | Reagovat

Lucko, myslím, že ta přednáška byla vhodná i pro tebe, určitě se v ní dá najít hodně dobrých rad, jak přistupovat k mentálně postiženému dítěti.
Pro mě je těžké být v klidu, když se začne Verča fackovat, nebo brečí a často jedna přiletí i mě. Přiznám se, že občas vybuchnu, ale většinou se jí to snažím vysvětlit a hladím ji, ale i za hlazení mi třeba přiletí další facka. U nás to hlazení moc nepomáhá. Někdy ji nechám vyvztekat a jdu do jiné místnosti, bez publika brzy přestane.
Převést Verču od jedné činnosti k druhé je taky problém, u nás by obrázek nepomohl, protože by ho nepochopila.

2 Tuška | E-mail | Web | 11. března 2010 v 18:24 | Reagovat

Evo, u nás by ten obrázek taky nepomohl, samozřejmě!!!! Nina by ho vůbec nepochopila, spíš by ho snědla. 8-O
Toto (a vlastně celý ten kurz) bylo určeno primárně pro autistické dítě, které je mentálně v pořádku, nebo třeba i má mentální hendikep, ale ne takové tíže. Určitě se toto nedá použít ani u každého autíka, byl to jen takový příklad, že slova jdou mimo dítě, ale obrázek zabere (to vizuální vnímání).

A to hlazení, ono to v jejich podání není žádné něžné hlazeníčko, ale spíš takové rychlé přejíždění po rameni a paži, s klidným slovním chválícím doprovodem. Tohle u nás docela často zabírá.
Ovšem když začnu s rozněžnělým pomalým hlazením, objímáním apod., tak je to ještě horší. :-!

3 Markéta | 11. března 2010 v 23:24 | Reagovat

Lucko, já myslím, že ten seminář pro tebe byl přínosem, i když dg. PAS nemáte. Podle mne struktura (ne teda taková ta tvrdá, ale přiměřená :-o) vyhovuje i zdravým dětem nebo dětem z jiným handikapem než PAS. U nás je myslím dg. PAS taky pasé (uvidíme teda, co na to psycholožka), ale strukturu tak, jak ji využíváme, budu používat dá, protože Beatce to svědčí. A VOKS je pro ni zatím jediný způsob, jak vyjádřit, co chce (teda někdy :-)), jinak než pokřikem.

A s tím hlazením je to krásné, seš dobrá.

4 Sikorka | E-mail | Web | 12. března 2010 v 22:31 | Reagovat

Lucko, my ač máme také pouze mentální retardaci, také mírně používáme strukturu(přiřazování). Rozhodně to neublíží, spíš prospěje. Jinak co se týče vztekání se, souhlasím s Evou, odcházím a nechávám jí být ať se vyvzteká. Zmizí-li publikum, mizí i vztek. Pokud ale pláče proto,že chce něco podat a nemůže, tak to jí vyhovím.

5 evap | E-mail | 15. března 2010 v 9:57 | Reagovat

Dobrý den,
byla jsem ve stejný den na této vzdělávací akci a bylo to opravdu moc dobře udělané a líbilo se mě to. Já pracuji doma se synem od roku 2007 (je ročník 2004), takže některé informace pro mě nebyly úplně nové, ale byky podané takovým způsobem, že to pro mě bylo zajímavé a přínosné. Některé postupy a metody jsem díky tomu doma ihned změnila a dostavily se výsledky, opravdu jsem moc ráda, že APLA Praha pořádá tyto kurzy a mohu je doporučit. V roce 2007 jsem byla na kurzu problematika komunikace u osob s PAS a také ho mohu doporučit. Ještě zvažuji účast na červnovém kurzu zaměřeném na zvládání problémového chování u osob s PAS. Syn má nízko funkční autismus a středně těžkou mentální retardaci a občas nějaký problém řešíme. On je velmi klidný a přizpůsobivý, ale když se nemá možnost domluvit pomocí PECS piktogramů nebo mu pomocí nich nemohu něco vysvětlit (vždy je nenosím u sebe), tak někdy dochází k problémům. Jinak, díky naší diagnóze jsem vděčná za jakékoli informace a nabízenou pomoc. Syn je schopen se něčemu naučit, ale pokroky se dostavují velmi pomalu a v některých oblastech zatím vůbec. Jezdím na vyšetření k doktorce Thorové a zařídila jsem si, že budu jezdit do APLY Praha na ranou péči, abych se pokusila rozhýbat ty oblasti, ve kterých se syn zatím nerozvíjí.

6 Tuška | E-mail | Web | 15. března 2010 v 23:53 | Reagovat

evop, a můžu se zeptat, kde jste seděla? Jestli si třeba nevzpomenu? :-)

Já už také měla dost informací  "nastudováno", i když s dcerou tak ještě nešlo pracovat. Ale stejně to bylo velice zajímavé a podnětné.
A samozřejmě, byla tam řečena spousta věcí, které pro mě byly nové. ;-)

7 evap | E-mail | 16. března 2010 v 6:37 | Reagovat

úplně vzdadu, na kraji seděla jedna paní, pak já (měla jsem zelenou fleecovou mikinu a u okna seděl jeden pán (byla jsem v té levé části místnosti)

8 Tuška | E-mail | Web | 16. března 2010 v 7:59 | Reagovat

Tak toho pána si pamatuju, že tam seděl, ale ženský vedle něj bohužel ne. :-?

Já seděla v pravý části místnosti hned v 1.lavici do uličky. Měla jsem taky zelenej svetr a bílý triko a hnědej šátek na krku. ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama