Jak Ninuška stávkuje (při chůzi)

19. února 2010 v 8:37 | Tuška |  Naše diagnózy, potíže a úspěchy
Trošku jsem zdokumentovala, jak to vypadá, když Nina ne a ne a nepůjde na procházce dál. A to jsem s ní šla jen doprovodit kamarádku se synkem ze sídliště do centra města, u obchodního domu jsem to vzdala a šla zpět, ona pokračovala k babičce.

Vždy šla kousek, pak už nechtěla, natahovala ruce, ale já ji nevzala, tak se začla vztekat a nakonec si třeba i lehla na zem. Tak jsem ji samozřejmě vzala, kousek poponesla a znovu postavila. chvíli opět šla po svých a nato se situace opakovala.
Několikrát jsem ji takto šmejkala, no těžká byla neuvěřitelně, ještě v tom zimním oblečení!!!


Když jsem to u obchoďáku obrátila zpět k domovu, vysadila jsem si ji na ramena jako na koně, že to takto bude rychleji ubíhat, moc mě to ale tížilo, navíc Nina se nahoře docela zakláněla, špatně se držela, asoi se jí taky v kombinéze špatně sedělo ... zkrátka jsem ji usela u "doktorů" sundat.

Tam jsem ji nechala, ať si běhá, jak chce, to ji vcelku bavilo. Když jsem ale opět vyrazila a vzala ji za ruku, vydržela zase jen chvilku a sami uvidíte, co dělala.

Domů jsem ji samozřejmě musela ještě několikrát nést.


Nikam se s ní nedostanu. Že by to dělala jen mně? Manžel říká, že jemu jde hezky.
Když vyzvídám, co je to hezky, vyleze z něj, ... no, ... že párkrát ji kousíček poponels, ale jinak capkala krásně!!!
Jenže on s ní jde ven asi tak jednou za 14 dní až měsíc!!! Ale já na takovou delší vycházku, nejen do krámu a zpátky, mnohem častěji!
Je fakt, že to dost flákám, měla bych chodit s Ninou na delší dobu ven častěji, ale odrazuje mě právě to, že ji musím tahat a pak mě hrozně bolí záda.
Tuhle jsem se ale dozvěděla, že s ní chodím málo ven, protože jsem líná ...


Pořád si nejsme jisti (jako rodičovský pár, já bych si jistá byla), zda kočárek (golfky) ano nebo ne.

Manžel mi tvrdí, že si zvykne se vozit a pak už nepůjde vůbec. Já mám ale trošku podezření na to, že by se za ten kočárek prostě styděl. Že jako ve 4 letech Nina znivu nasedne do kočáru. Nevím ...

Já osobně mám taky trošku strach, aby pak po venku chodila, ale když si vzpomenu, jakou jsem večer cítila tíhu na ramenou a pak i v páteři, poté co jsem ji tuhle nesla na zádech, nakonec mě z toho večer začala bolet hlava a byla jsme úplně zmlácená, že jsem usnula s Ninuškou v půl 10!

Když tohle všechno sečtu, klidně bych ji do toho kočáru naložila, v parku nebo kdekoliv, kde není rušno, bych ji mohla normálně vyndat, ať si běhá, jak chce. Ale na ty delší přesuny bych byla za kočár šťastná.

-------------------------------------------------------------------------------

No, tady je prá fotek a nějaké videjko, jak to vypadá, když se Nina rozhodne, že ne. A to ji prosím nutím do poslední chvíle, že musí, nechci, aby si zvykla, že ji pořád budu nosit ...


Tady je kamarádčin Adámek. Ninuška se chvílemi držela chvililinku za kočár a šla při něm, to jsem koukala.



Toto je u "doktorů" - u lékařského střediska , tady si běhala sama, tudíž bez problémů.












A tady už stávkuje, štvu ji, že ji nechci vzít na ruce.




K tomu krátké ukázkové video:





No a takhle to dopadlo. Takto se chvíli válela po zemi, pak jsem ji postavila a šly jsme kousek dál.





Za chvíli opět "ležíme".



K tomu mám náhodně nahrané dvousekundové video. Když už jsem ho nahrála, tak tu je.






A na závěr ... Ninuška je naprosto v pohodě, veselá, plná energie, chodí, běhá, skáče, ... když ji nechám být a nechci, aby se mnou šla jedním směrem.










No, není sladká? Člověk by jí všechno odpustil, když se na něj usměje těma svýma kukadlama.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Míša | 19. února 2010 v 9:05 | Reagovat

Jo, Ninuška je moc sladká... :-). Já bych asi ten kočárek pořídila, ale na ty kratší vzdálenosti bych se snažila chodit bez něj... Myslím, že ty naše děti nechtějí chodit, protože neví, kam jdeme. Náš Martin známé trasy zvládá, ale v cizím prostředí chodit nechce. Až budou lépe rozumět a my jim třeba obrázkama vysvětlíme, kam jdou, půjde to jistě líp... Můj manžel by byl asi taky proti kočárku, ale u vás to máte složitější díky epi... Tuško a nemáš nějakou odměnu, na kterou by jsi Ninu mohla lákat, aby šla? My máme brambůrky, sice nejsou zrovna zdravé, ale na to jsem už rezignovala...

2 Tuška | E-mail | Web | 19. února 2010 v 9:41 | Reagovat

Míšo, ona má zrovna období, že vyloženě nějakou tu dobrotu nemusí. Jídávala ráda třeba rozinky, piškoty, kousky čokolády ... a to se prokládalo s obdobím, kdy nechtěla nic, akorát tak na chleby bych ji možná utáhla.

Takže do krabičky namazanej slepenej chleba s sebou ven? Jeden čas jsem to používala jako odměnu při práci u stolečku.

Ale to jsem ji musela vždycky nechat pořádně vyhládnout, aby na ten chleba měla chuť.

Tzn. chodit ven hladový, s pixlou kousků chleba ... a třeba by šla.
Asi to vyzkouším ... i když ta příprava je teda děsná!!!

Já jsem vždycky ráda, že ji oblíknu (absolutně nespolupracuje a ještě kope) a jsem celá spocená! 8-O

3 Andrea | E-mail | Web | 19. února 2010 v 14:36 | Reagovat

Tuško, nejdříve, Ninuška je zlatá. Myslím, že ti je hodně podobná. A máte stejnou čepici a rukavice jako my. ;-)

K tomu chození. Nebudu ti radit jak na ni. Já s naším Filem mám úplně jiné problémy. DO 4 let vyhlížel jako naprosto zdravé, milé, hodné, chytré dítě. Ale chodil po špičkách (což problém byl, ale ne dle dr.) a stále zakopával a padal a já ho vozila do skoro 5-ti let v golfkách! Mně bylo fuk co kdo říká. S ním se nedalo nikam dojít aniž by si pořád rozbíjel nos...když jsem potřebovala něco rychle vyřídit nebo jít někam dál, tak jsem ho posadila a jelo se. Krátké nebo procházkové trasy zvládal po svých...Ostatní 3 děti jsou bez kočáru dobrovolně od roku a půl. Prostě do něj nechtějí....tak já myslím, že když má Ninuška takový problém a my ji do hlavičky nevidíme, tak já bych to nehrotila. Proč si neusnadnit život když to jde? MOžná když nebude tak pod tlakem, tak se třeba časem rozchodí...Já hodně čerpám z toho co nám řekli na HANDLE. Že tyhle děti prostě někdy nechtějí a ani samy neví proč. A to znamená, že NEMŮŽOU! Prostě ta kapacita je jiná, menší, porouchaná a tím tlakem se to spíše všecko horší. Já doma taky na syna přestala v některých věcech tlačit (je velkej a jak říkám, máme trochu jiné problémy) ale když jsem se uvolnila a přestala se pořád stresovat, že když nebudu důsledná a nepovedu ho prakticky a jednou povolím, tak se vrátíme zase o krok zpět. Protože takhle to vždy píšou ti psychologové...a ejhle, ono to mělo nakonec opačný efekt. Syn není pod tlakem, pravidla má,samozřejmě, ale více se bere ohled na jeho NECHCI, NEMŮŽU  a je tam obrat k lepšímu tak o 90% ...
Minimálně bych to s tím kočárkem zkusila, střelit jej můžete vždy.
Jinak Tuško, můj muž je hodně podobný tvému. Takže chápu co asi prožíváš. Člověk potí krev aby něco vydumal, vyřešil a voni nám to pohaní...ale jinak se manžel stará hezky o děti. Jako ten tvůj.
Tak se držte myslím na vás denně. :-)
Andrea "ze Štěknova"

4 Agnes | E-mail | 20. února 2010 v 14:58 | Reagovat

My to máme s tím chozením jako vy, už od malička. Také nechtěl  vůbec chodit.Vyváděl, lehal si na zem. Byl schopný si mě  lehnoutna  hlavní silnici. Až když jsme  Lukáškovi pořídili psa , tak se to o dost změnilo. Myslímsi,že to pro něho byla motivace.
Ikdyž, dodneška toho moc neújde. Jak, kdy,ale bez psa ven nepůjde. Rád po cestě poposedává. I  ve škole jeden čas měli problém s vycházkama.
Když jsme byli na kontrole na ortopedii, tak jsem se o tom zmínila. Myslela jsemsi jestli ho třeba nebolí nohy . Doktorka my řekla, že je vše v pořádku. Pokud nechce  chodit, takže ho nemám nutit. Anebo ho mám nechat odpočnout. Tak to tak praktikujeme. Chvilku si někde sedne, já počkáma zase jdeme dál.
My jsme používali kočárek do 5let. Spíše teda na delší trasy a na výlety jsme ho sebou brali.

5 Jana A. | E-mail | 20. února 2010 v 16:50 | Reagovat

Tuško,
mám dceru stejně starou, jako je Nina (v březnu jí budou čtyři). Nemá žádný zdravotní problém, ale téměř denně cestou ze školky po 100 metrech začne stávkovat. Říká, že už nemůže a že to nevydrží. Byla by nejradši, kdybych ji nesla. Cestu domů zná dobře, ví, že to není daleko. Kdybych šla sama, budu tam za 5 minut. S ní to jdu tak 20 a to ji téměř pořád popoháním. Můj názor je, že ji to prostě jen nebaví. Pokud se stane, že náhodou jde někdo ze školky s námi, není problém. Obě děti utíkají a já je doháním. U staršího syna to bylo do jistého věku podobné, takže předpokládám, že je to otázka času.

6 Tuška | E-mail | Web | 21. února 2010 v 0:10 | Reagovat

Jano A., to je zajímavé - máme stejný problém. :-?

Asi máte pravdu, že to je otázka času ... ale jak dlouho?
Nina mi stále moc nerozumí, takže moje reakce jako - už je to jen kousek, vydrž, nezabírají.
Nezabírá ani slibovat odměnu (jakoukoliv), ze stejného důvodu, zatím ani není ochotná sledovat fotku místa, kam jdeme, aby třeba pochopila, že je to kousek.

Jediné, co mě uklidňuje, je to, že zřejmě není nemocná nebo že nemá nějaký zdravotní problém, který by jí bránil v chůzi ... obzvlášť když se to samé může objevit i u jinak zcela zdravé (vaší :-)) holčičky.

Ale problém to vlastně neřeší. Nedomluvím jí, ... když už nevím, kudy kam, prostě ji musím vzít. A její váha narůstá.

(Jediné místo, kam jde - skoro běží ráda, je místní obchod Tuty :-D . Musíme tam, i když tam nemám cestu. Jak jdeme směrem k němu, pozná to a mete si to po cestě, po schodech nahoru (dokonce bez držení!!!O_O ) a do krámu.
Běda, jak bych tam nechtěla zrovna jít. ;-) .
Už před barákem si to směřuje vždy cestou ke krámu, musím ji nasměrovat často jinam, protože bohužel pro ni ... všechny cesty nevedou k Tuty.)

7 Dewey | 21. února 2010 v 8:28 | Reagovat

Tuško, my máme stejný problém, ale o pár kilo víc.
Matýsek chodí výhradně za ruku, jinak by šel jinam, než chceme, případně by padal a zakopával. Chodíme jen krátké a známé trasy, teď v zimě ujde tak maximálně kilometr, možná dva, tady kolem baráku. A i tak často kvičí a protestuje. Třeba když mu fouká vítr do očí, to nemá rád.
Jinak je to dost podobné, jako co dělá Ninuška. Jenže my už ho nosit nemůžem.
Naše vychytávky jsou: pytlík s piškoty, když je nouze, šoupne se piškot a je chvilku ticho. Povídat básničky, zatímco ho táhneš za ruku  :-D Chodit známé trasy a rozšiřovat pozvolna, každou vycházku o kousek. Mít na konci cesty odměnu: třeba dojít do zdravé výživy, tam dostane křupky.
Bohužel, tohle eliminuje jakékoli delší procházky, výlety nebo chození po neznámých místech. O kočáru jsme už taky uvažovali, ale... za 1. jak vidí kočár, stávkuje totálně, neujde nic, kvičí a dožaduje se kočáru. Zatím jsem usoudila, že je prospěšnější, když třeba ujde míň, ale trénuje. 2. kočárem stejně nic nevyřeším: budu tlačit 25kg plus kočár,  :-? nadřu se taky dost.
3. teď se nám to teda vyřešilo tím, že máme malou, která potřebuje kočár víc :-D a dva kočáry nezvládnu  ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama