Bobování (49)

23. února 2010 v 23:43 | Tuška |  Fotodeník
V neděli jsem vyrazila s Ninou a Anetkou (10 let) na malý kopeček v naší vsi (pardon, v našich vsi ), abychom si užily mizejícího sněhu a ještě si možná naposledy tuto zimu zabobovaly.

Opravdu jsem to vystihla, protože z mé strany to bylo zřejmě vážně naposledy, možná i naposledy v životě. Pro příště ponechám tyto zimní radovánky nejspíše tatínkovi, po případě dědečkům a strýčkům.


... Sníh byl mokrý, těžký, boby po něm téměř nejely.
Já, neznalec sněhových aktivit, jsem do něj vyrazila i přesto, že vím, že Nina nechce chodit, obzvlášť ve sněhu, který jí je po kolena, přestože vím, že na saních, tudíž ani na bobech nesedí, nedrží se a lehá si na záda, přestože vím, že mám nulovou kondičku na to, abych se brodila sněhem do půli lýtek, nabalená v zimním oblečení, v promočených semišových kozačkách, ve kterých mi čvachtala voda, v náručí s Ninou, také nabalenou v zimním oblečení, odmítající jít dál.





Vedla mě Anetka, která znala cestu na to správné místo. Když jsem s Ninou na rukách "přeskočila" polorozbořený plot z pletiva, který pololežel na kopečku, pod nímž protéká řeka Radbuza, položila jsem ji opět na boby hlavou na místo, kam se dávají nohy, nohama na sedátko ... v této poloze lépe drží balanc a méněkrát nám z bobů vypadne.

Byla jsem tak vyčerpaná dosavadní cestou, že se bobů ujala Anetka a dotáhla ji (na pokraji sil) až na kopeček. Já Ninu jen chvílemi přidržovala, aby hned nespadla.




Konečně na místě!!! Sedla jsem si na boby, Ninu vzala před sebe a huráááá, jedééém! ... Hm, tak ne, nejdem. Boby s námi ležely na sněhu jako přibité, ani se nehnuly. Trochu jsem se odstrkovala nohama, ale škrtily mě v této pozici džíny, cekově to bylo děsně nepohodlné.





A tak jsem na boby posadila k Nindě Anetku a táhla je z kopce dolů. Akorát bylo blbý to, že jsme ten kopec zase musely vyjít nahoru.
Nakonec jsme táhly z kopečka jen Ninušku, byla sama lehčí a trošínku lépe to jelo. Ale stejně jsme musely táhnout.


Anetčina snaha rozjet boby s větrem o závod byla marná. Mokrý sníh zvítězil a Anetka to nakonec prostě vzdala.





Zanedlouho jsme toho měly všechny dost a vyrazily jsme směrem k farmě. Ninu jsme k pletivu táhly na bobech, jen jsme ji zvedaly, když nám vypadla ...
Pak Anetka vzala oboje svoje boby a já vzala Ninu, která si lehla do bílé peřiny a definitvně zakončila svoji chůzi ve sněhu.

Ušla jsem kousek a najednou jsem měla pocit, že se asi pozvracím. Tak se mi udělalo nevolno z toho vypětí, jak jsme nesla svoje šestnáctikilové dítě, že jsem si musela sednou na kus prkna, které dříve bylo součástí lavičky, a poslala jsem Anetku, aby došla pro mého bratra. Nutně jsem potřebovala, aby mi s Ninou někdo pomohl. Věděla jsem, že nemůžu udělat ani krok navíc, jinak vypustím duši.

Po chvilce oddechu a poté, co jsem viděla zdálky, že se už brácha blíží, jsem vstala a ještě těch 16 kilo kus poponesla. Pak jsem je předala jejich strýčkovi a pomalu a vyčerpaně jsem se doplazila domů, k našim.
Tam jsem sušila svoje a Ninuščino oblečení a boty kolem kamen ... vychutnávala jsem si to, že sedím a piju čaj a věděla jsem, že to byla moje poslední zimní radovánka jednou provždy.


Závěrečná reportáž, jak Anetka pomáhala Ninušce na boby.














 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Andrea | E-mail | Web | 24. února 2010 v 7:18

No ty bláho. Tuško jen to čtu a lapám po dechu. Přesně to znám. Spocená až na prd...a výsledek žáden. Člověk KO a děti se šprajcují...
Hele, za tenhle nadlidský sportovní výkon ti uděluju olympijské zlato!

2 Míša, Martin 4,5 DA,MR | 24. února 2010 v 8:56

Taky jsme zjistili, že sáňkování je především dřina a zábava jen trošku.:-D

Sáňkovat jsme byli celá rodina, ale taky jen jednou. Sněhové podmínky nebyly ideální, i když sněhu bylo dost. Na povrchu byla sněhová krusta a na ní jen poprašek. Martin, když zjistil, že jdeme neznámou trasou, začal fňukat a natahovat se, že chce nést, že bojí... Tak jsem ho do kopce střídavě nesla a střídavě nutila jít, protože fyzicky na to rozhodně má a já už 20kg sotva unesu, natož do kopce. Manžel s dcerou táhli sáňky, na kterých jsme s manželem nakonec vytáhli i Martina.

Posadili jsme obě děti na sáňky, dceru jsme uklidnili, aby se nebála a vysvětlili jsme jí, jak má sáňky řídit a brzdit. Pak jsme je roztlačili, sáňky se rozjely překvapivě rychle. Jenže nabraly špatný směr, rovnou k malému kopečku, který fungoval jako můstek. Viděli jsme jak děti vyletěly do vzduchu a šipkou padaly dolů. Zděšeně jsme se s manželem rozběhli, aby jsme zjistili, jestli to přežili. Dcera měla jen malou modřinu a Martinovi se to zřejmě líbilo, protože se vyhrabal ze sněhu a šel se posadit na sáňky.

Druhou jízdu jsem jela já s Martinem, můstku jsme se úspěšně vyhnuli, ale sáňky nabraly rychlost a nešly ovládat, díky ledu. Začala jsem ječet..., zabrzdili jsme pro mě bolestivým nárazem o protější svah. Martina jsem nechala, ať šlape nahoru sám a sáňky jsem vytáhla manželovi, ať si to taky zkusí.

Nasedli s dcerou a jeli, ale mířili rovnou na Martina. Manžel, aby sáňky ubrzdil, musel prudce oběma nohama prorazit tu ledovou krustu. Podařilo se, Martina nepřejeli... Tak jsme tohle nebezpečné sáňkování ukončili a šli se raději projít po rovině... ;-)

3 Markéta | Web | 24. února 2010 v 9:24

Promin Tuško, ale já se tu chechtám jak blázen. Vylíčila jsi to opravdu barvitě. A do příští sánkařské sezony si odpočineš a zkusíš to znovu za lepších sněhových podmínek.

4 tanzi | E-mail | 24. února 2010 v 15:25

jj zimní radovánky a naše dětičky..to se často mění v noční můru :))
Nikdy nezapomenu, jak jsme také jeli s Pétou na sníh..více na zemi, než na nožičkách (asi 5 let) až v jeden moment se tak krásně rozeběhnul a běžel a běžel a dál a dál od nás.
bylo to po zasněženém poli.
Byli jsme nadšený jak si dal říct, jak se hýbe, jakej je šikulka..do té doby, než nám došlo že mu chybí jedna bota-sněhule a že vůbec netušíme v kterém okamžiku ji ztratil, tedy kde ji v tom sněhu budeme hledat.
Botu jsme pochopitelně našli, ba i rukavičky, které si také sundal a domů se už jelo za mohutného ryku, neb mu mráz zalezl za nehty a tůze ho to bolelo. :(
Nakonec vše dobře dopadnulo, ani z toho nebyla rýma :-)

5 Sikorka | E-mail | 24. února 2010 v 21:26

No, asi jste měly holky velký oči, vybraly jste moc velký kopec. U nás máme takovej malej(20-30metrů,víc ne),ale prudkej. A nejdřív ho musí ujezdit starší děti(ty co jsou schopné samy/i si vyvézt boby nahoru)a pak až nastupují prckové. Klárka loni musela ještě bobovat s někým, letos(než šla na operaci) už jezdila zdatně sama.(chytaly jsme menší pod kopcem a střídaly se v jejich vyvážení nahoru:-)) No jo, hned je vidět,že jsme o rok starší:-). Ale má Ninuška zajímavý styl, to se musí nechat.

6 Dewey | 25. února 2010 v 7:45

Éh, Tuško, loni jsme taky vzali Mateska na boby :-) nesnáší zimu: ječel. Lehal, sedal, šprajcoval. Sjeli jsme kopec 2x. Nahoru jsme táhli boby a jeho. Naštěstí při druhé jízdě s tatínkem boby nevydržely! Sláva!
Když letos babička řekla: hele, co kdybych o vzala na sáňky, vy mu taky nic nedopřejete... Tak jsem jí s ledovým klidem a úsměvem vytáhla ze sklepa sáňky  :-D
Heh, myslím, že už to nebude zkoušet  8-)

7 Tuška | E-mail | Web | 26. února 2010 v 23:27

Holky, díky za vaše příhody, pěkně jsem se u nich nasmála :-D . Vidím, že nejsem sama, komu se zimní sporty ne vždy povedou.

Sikorko, rozhodně kopeček není velký, ani strmý! Je malý! Ale na vině byl opravdu sníh, lepil se!!! :-|

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama