O hrnečcích a čokoládě (40)

2. listopadu 2009 v 22:41 | Tuška |  O životě s Ninuškou
V sobotu jsme prožili docela šok.
Já jsem udělala našemu taťkovi ranní kávičku a šla jsem se převléknout z pyžama do civilu. Manžela jsem nechala v kuchyni, Ninuška se pleskala někde po bytě.


Najednou slyším křik. Přiběhla jsem do kuchyně a co nevidím? Manžel drží Ninu za ručičku, na které jsou stopy po lógru. Zrníčka kávy má Nina i v obličeji a dokonce v puse!
"Ježíšmarjá!" Slyším se. "Strčila ruku do kafe!" Křičí na mě muž. Popadla jsem dceru a strčila jí ruku pod proud studené vody. Uvědomuju si, že má to kafe i v obličeji, omývám jí obličej, sahám jí do pusinky, abych vyndala kávovou sedlinu. Nakonec jí dávám napít vody, aby to spláchla.

Celá se klepu dokola opakuju:"Musíme do nemocnice, musíme do nemocnice."
Manžel mě pro změnu obviňuje:"Jak jsi mohla to kafe tady jen tak nechat a odejít, víš jaká malá je!?"
"Ale vždyť jsi tady byl ty! Myslela jsem si, že to pohlídáš"! Odrážím útok.

V tom si uvědomujeme, že Ninuška už nebrečí. Prohlížíme jí ručičky, tváře pusinku. Vše je v pořádku. Ani žádné začervenání. Pro svůj dobrý pocit jí vážu mokrý kapesník kolem ručky.

Ale vypadá to, že tentokrát jsme měli my a hlavně Ninuška obrovské štěstí.

Ještě pro jistotu volám sestřenici - zdravotní sestře, co se má dělat při spáleninách, jestli opravdu chladit vodou. Ta je ve škole a nebere mi to. Píšu jí aspoň SMS.
Vytáčím tedy mamku, potřebuju to někomu sdělit. Mamča mi schválila postup - chladit vodou.


Ono je to totiž asi tak.
Ninuška se naučila v poslední době pít z normálních hrnečků. Dokonce se nám zdá, že už ji ani nebaví pít z nápitky, odstrkuje ji, ale když jí nabídnu obyč hrnek, napije se. Možná je to proto, že to teče rychleji ... nevím.
No a najednou má pocit, že jsou všechny hrnky její. Ve všech hrnečcích je podle Nindy nápoj určený přímo pro ni. Po každém se sápe a chce z něj pít.
Abych se mohla v klidu napít já, musím donést čaj i Ninušce. Až ho vypije, můžu já pokračovat.

Zřejmě si tedy sáhla pro hrnek i tentokrát s přesvědčením, že je tam pro ni přichystaný čaj. Museli při ní stát všichni svatí, protože si zřejmě jenom sáhla na hladinu kávy, ucítila, že je moc horká a trhnutím stáhla ručku zpět, dolů. Asi si ji strčila do pusy, a tak se jí dostala káva na obličej a dovnitř pusinky. Štěstí bylo, že se káva nezvrhla. Potom by nastal zřejmě jiný tanec.

Sestřenka mi odepsala. Pro zajímavost - zde její SMS "jak na popáleniny":

"Popáleniny dlouho chladit, ne ledovou vodou, třeba i 15 minut. Ponořit do kbelíku. Nic víc. Pokud puchýře, tak do nemocnice."

Ve stejný den jsem prožila skvělý pocit. Pocit poznání, že naše Ninuška dokáže dělat věci, které po ní chci už dlouho - bezúspěšně.
Nechci svým optimismem zakřiknout její pokroky, možná bych to neměla hned vytroubit do světa ... ale když já mám takovou radost!!!

Od začátku října jsem s ní byla několikrát opět v SPC v našem krajském městě. Jezdili jsme tam už loni - od září - jednou za měsíc (Ninuška ještě neměla diagnózu), ale naposledy jsme je navštívili letos v lednu.
Pak byla Níňa nemocná a pak se nám rozjela epi ... nemocnice v Krči ... DNA testy na Rett syndrom ... já na nervy ... a najednou tu byly prázdniny.
Domluvili jsme se tedy po prázdinách, a to každý týden, aby si zvykla Nina na prostředí a na to, že se tam hraje po jejich - pracuje u stolečku.

Dozvěděla jsem se, že reakce na jméno je slabá, reakce na pokyny "vem", "dej", "podej", "přines", "ukaž" je téměř nulová, neřkuli úplně nulová. Musí se to nacvičit.
A taky si musí zvyknout, že se tu sedí u stolečku a "pracuje" - přendavají se korále z krabičky do krabičky, navlékají se různé kroužky, mačkají se čudlíky, které vyluzují zvuk, vkládají se tvary, mačkají se zvířátka ... apod. Vždyť to všichni znáte.

To všechno jsem s ní doma dělala - samozřejmě. Ale na zemi, kde ke mně byla vždycky zády, abych ji mohla držet, protože mi utíkala. Vztekala se, lehala si na zem, kroutila se, případně usínala s obrovským zíváním.
Nevěřila jsem, že by Nina byla schopná vydržet sedět u stolku. Také první den tam, u toho křičela a vztekala se. Ale paní, která stála za ní a vedla jí ruce, ji vždycky vrátila na místo a Ninuška se k mému překvapení zase zklidnila a vydržela u stolečku 20 minut. Při dalších náštěvách už to bylo 30 minut!

Samozřejmě, že to nebylo jen tak samo od sebe. Domluvily jsme se s tetama z SPC na odměnách. Jediné, co Nina momentálně zbožňuje, je chleba s paštikou. A tak jsem na příště připravila 2 slepené chleby paštikou, nakrájené na "ovečky".

K odměnám jsem byla skeptická už od počátku, co jsem pojala u Ninušky podezření na autismus. Nelíbilo se mi to. Chtěla jsem, aby Nina všechno dělala jen tak, sama od sebe, protože ji to se mnou baví.
Za 3 a půl roku však neudělala vůbec nic. Nelžu, vůbec nic. Nic sama od sebe - kromě okusování věcí nebo nás. Nic, co by mělo podle nás, dospělých, nějaký význam, něco, čím by dokázala, že má nějaké schopnosti, že prostě v té makovičce něco má. Pořád jsem věděla, věřila, že ano, že to tam někde je, ale nešlo to. Nešlo to ven.

A tak jsem se rozhodla, že to prostě zkusím. Horší už to být nemůže, řekla jsem si. A uvidíme, jestli chleba s paštikou něco dokáže.

V SPC už minule vydržela déle u stolku, nevztekala se. Ne že by nějak perlila, ale i to, že vydržela v klidu na jednom místě je úpěch.

Ale to není nic proti tomu, co dokázala doma!
Jsem s ní většinou doma sama a proto nemám druhé ruce, které by Nindu udržely u stolku, chvíli mi trvalo, než jsem se rozhodla, že to i přesto zkusím s ní takhle pracovat, aby to všechno mělo nějaký smysl.
Navíc jsem zjistila, že Ninuška kromě chleba s paštikou začala mít opět ráda čokoládu - není to sice úplně optimální, ale co. Sladkosti Nina téměř nejí (kromě jogurtů). A tak jsem toho využila pro naše účel, rozkrájela čokoládu na miniaturní kousíčky a zkusila je použít jako odměnu.

Lidi, držte se!
Málem mi tekly slzy. Nina doma vydrží i bez pomoci druhého člověka - jen se mnou - sedět na židličce u stolečku 15 - 20 minut. Pak se začne kroutit, a tak už ji pouštím, abych to nelámala přes koleno.

Navíc se stále zlepšuje. Jsou to miniaturní úspěchy. Jiní by je možná ani nepostřehly, ale já je jasně vidím.
Kuličky přendavá z košíku do krabičky už téměř sama (za 2 až 3 dostane kousek čokoládky), někdy ji lehce šťouchnu do loktu, abych ji nasměrovala. Kroužky totéž. Bere je z krabičky a navléká - také skoro bez pomoci (říkám SKORO). Někdy použije obě ruce. Tou druhou si vypomůže, aby se strefila na tyčku.
Ostatní aktivity (kreslíme kolečko, mačkáme čudlíky, vkládáme kelímky, zatloukáme paličkou kolíky ... ) dělá s dopomocí, ale vydrží! Vydrží!! Neutíká!!! I když jsem na ni sama. Někdy nám pomůže i taťka, když je doma. O to je to lepší.
Dnes jsem přidala 3 kostky. Nepochybuji už o tom, že se naučí v brzké době stavět komín.

Musím říct, že jsem takové úspěchy vůbec neočekávala. Dál si s ní hraju, i na principech metody son-rise, napodobuji ji - její pohyby, štěkám na ni, jako pejsek, což se jí děsně líbí, a může se počůrat smíchy, ...
... Ale u stolečku jí dávám čokoládu nebo chleba s paštikou.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Myshka | 3. listopadu 2009 v 0:19 | Reagovat

Tusko, ja mam tak strasnou radost z tohodle optimistickeho clanecku (ted nemyslim tu oparenou rucku)!!!!! Ja vim, je to mravenci prace, ale kdyz vidis aspon male pokroky, tak to MA SMYSL!!!! Jsem rada, ze jsi pristoupila na odmeny. Taky mi ten princip neni zrovna po vuli, ale u nas spousta vec bez odmeny proste nejde. A zase treba veci, ktere drive delala za odmenu, uz zvlada i bez!

Jen tak dal holky!!! Vidis, Nina MA schopnost se ucit.

2 Markéta K. | 3. listopadu 2009 v 8:48 | Reagovat

Především velké gratulace k Ninuščiným  úspěchům a k optimismu i v tomhle nelidském ročním období :-)
Ale ještě jsem chtěla napsat něco k tomu hrnku od kafe. Nic si s manželem nevyčítejte!! To se prostě nedá uhlídat, i kdyby byl člověk sebeopatrnější. Vím, o čem mluvím, můj Kuba na sebe v 15 měsících před mýma očima a metr od mé ruky strhnul (za šňůru) varnou konvici plnou vody. Také u nás stáli všichni svatí, protože se jakoby "přelil" a většinu z toho mála, co mu stříklo na záda, zachytila plenka - i tak jsme strávili tři dny v nemocnici, na kapačkách, aby se mu opařeniny nezatáhly, já ve 3 měsíci s jeho bráškou - strašně jsem si to vyčítala, v noci se mi to vracelo, co jsem mohla udělat rychleji a líp - ale prostě to tak je, člověk vždycky dělá, co může. A teď po 6 letech už to na zádech není vůbec poznat, jen malý flíček.
Jsem moc ráda, že to u vás všechno dobře dopadlo a že je Nina taková šikulka.

3 Monika | E-mail | Web | 3. listopadu 2009 v 11:33 | Reagovat

Jejda, tak jsem napsala komentář a někam zmizel!
Tak už jen v krátkosti, moc gratuluju k prvním učebním úspěchům! Jára je taky typ, co nemá vnitřní motivaci a hmotnou odměnu potřebuje. Hlavní je, ža ta odměna zabrala, víc neřeš:-) Ze začátku jsem dávala odměnu za každý úkol, teď už jen na konci. U nás fungují bonbóny nebo pitíčka, čokoládu Jára nemá rád.
Ninuška je opravdu šikovná, vydrží se dlouho soustředit. Je to super úspěch a tvoje zásluha, gratuluju!

4 Míša | 3. listopadu 2009 v 12:19 | Reagovat

Taky mám radost, že vám to tak dobře jde. Už i na videu je Ninušku občas slyšet, že by to bylo opravdu díky hrníčku ....? Když to shrneme dohromady, máte hned několik úspěchů najednou... Jen tak dál .... :-D  K tomu přešlapování (na videu) bys jí mohla pustit muziku, tak nějak náš Martin tančí, ovšem někdy i na vysavač....

5 VENDY | 3. listopadu 2009 v 13:58 | Reagovat

No holky,delate mi radost!Fakt je videt jak se Ninuska snazi a jde ji to skvele.Uz jak jste u nas byli jsem te rikala,ze Ninda vic keca nez minule.To,ze vydrzi 20min byt v klidu,klobouk dolu to je obrovsky pokrok jen tak dal,myslime na vas!

6 JanaC | 4. listopadu 2009 v 8:58 | Reagovat

Mám z vas taky velkou radost holky.:-) S tím kafčem to dopadlo dobře, člověk je pořád ve střehu a stejně to nestačí, moc dobře to znám. :-( Občas mám v noci sny, že se mi malej někde venku ztratil, nebo že ho nemůžu chytit. O_O Je to někdy vyčerpávající. Držím Vám moc palce. Pa J.

7 Máša | 4. listopadu 2009 v 21:32 | Reagovat

Tak sluníčko vysvitlo  :-), přeji postupné protrhávání oblačnosti a převážně slunečno   :-).  

8 Eva | 11. listopadu 2009 v 19:06 | Reagovat

Ninuška je opravdu velká šikulka. Držím palečky, aby to tak šlo i dále. Verča stále pije z lahvičky a o navlékání kroužků se mi může jen zdát. Ale jinak se taky lepší. V SPC dokážou zázraky, rády tam obě chodíme.

9 Marcela | E-mail | Web | 21. listopadu 2009 v 15:59 | Reagovat

To je Ninuška opravdu šikovná že tak dlouho vydrží u stolečku. Vítek maximálně 10 minut. Odměny v podobě jídla nemůžu dávat, jelikož u něj musím hlídat váhu. Po "práci" se za odměnu se může podívat na svou oblíbenou pohádku.
  :-P

10 Tuška | E-mail | Web | 21. listopadu 2009 v 22:06 | Reagovat

Děkuju, děkuju. snažíme se, no, ale ne v ždy je to tak růžové, jak jsem to ve svém nadšení vylíčila. :-D

Někdy nechce dělat vůbec, protože třeba nemá hlad ani chuť na úplatečky. Tak mám smůlu. Ale stejně je to pokrok. To, jak vydrží sedět a to, že vůbec něco dělá!!!
Já jsem ještě před 2 měsíci byla úplně zoufalá, že pořád nic neumí a nedělá  ??? !

Takže tak. Mám radost.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama