Postýlka (36)

6. září 2009 v 0:26 | Tuška |  O životě s Ninuškou
V předchozím článku jsem psala o tom, že naše Ninuška začala usínat sama ve své postýlce. Je tomu asi tak šest týdnů, vlastně to začalo, když jsme se vrátili z naší pětidenní dovolené.


Celý svůj předchozí život usínala většinou mně (někdy manželovi) na rukou, kdy jsem ji pohupovala a potichu jí zpívala. Pak jsem ji odnesla do postýlky.
V posledních asi 7 měsících se její usínání začalo protahovat, takže jsem ji na kolenou houpala už třeba i hodinu, a do postýlky jsem ji přestala dávat, protože si v nemocnici zvykla, že spí se mnou v posteli a jakmile jsme ji pak doma položili do postýlky, vycítila pohyb toho ukládání a ... byla vzhůru.

Tak jsem rezignovala a začala ji pokládat k nám do velké postele, kde spala s námi celou noc. Což pro mě znamenalo krčit se v noci na milimetru čtverečním, protože Nina se rozvalovala jako princezna. Co princezna! Rozvalovala se jako carevna!!!

Když už mi někdy ruply nervy a po 2 hodinách uspávání jsem ji hodila do postýlky se slovy: "Tak si spi, jak chceš.", hystericky tam řvala tak dlouho, až jsem přišla a zase ji vytáhla.

Proto jsem byla úplně v šoku, když jsem ji první den po návratu z dovolené šla uspat. Ninušce se ale nějak nechtělo a mě to zas nějak nebavilo. Tak jsem ji vzala, odnesla do ložnice a položila do postýlky. Odešla jsem a čekala řev.
Nic se však neozývalo. Nedalo mi to a po 10 minutách jsem tam nepatrně nakoukla. Nina seděla v postýlce a "kvedlala" se tam.

Naštěstí už jsme jí dávno vyměnili klasickou dřevěnou postel za postýlku cestovní, jen jsme tam dali z té "normální" matraci. Ta dřevěná byla totiž poděděná a strašně vrzala. Jak se v ní Ninda obrátila, rachotilo to a pořád se budila.
Teď jsem za to byla ráda, protože tady nejsou "špricle", o které by si potloukla hlavičku, ale je tam látka.

Zase jsem přivřela. Z toho kvedlání si za chvíli lehla, hrála si tam s hračkou a nakonec usnula. Od té doby to tak dělám každý večer i každé poledne.
Nina usíná bez větších problémů a já bych měla být šťastná, že mám večer volno dřív, že mě tolik nebolí záda, protože ji nemusím každý večer a každé poledne tak dlouho chovat.

Ale kupodivu, já moc spokojená nejsem. Možná si někdo řekne, že nevím, co chci. Možná.

Já jsem ale smutná z toho, že Nina už ztratila zájem o kontakt se mnou při těchto dříve jen jejích chvilkách, kdy jsme se k sobě přitulily.
Teď je jí přednější "kvedlání". Celkově se nám v poslední době vzdálila, raději sedí na gauči a kýve se. Zjistila, že večer v postýlce se může kinklat a nikdo jí neruší slovy: "Ne, Ninuš, už stačí."

Neuroložka řekla, že to je dobře, že už nevyžaduje uspávání, že se osamostatnila, což je prý určitý posun.
Já to vidím jinak. Kdyby Nina byla dítě, které na mámě visí pohledem a nehne se od ní, pak by to zcela určitě posun k lepšímu byl.

Ale takhle? Když plesám při každém kratinkém očním kontaktu, když se snažím, aby se ke mě přimáčkla, pokud možno ráda, když se mnou na chvilku spolupracuje, než zase uteče ke svému "kvedlání", ... , nemůžu si pomoct, ale nejásám nad tím, že (nejen) před spaním dává přednost stereotypii přede mnou .
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Silvie | E-mail | Web | 6. září 2009 v 12:55 | Reagovat

Luci, chapu te. Zas na druhou stranu to urcity posun je, ikdyz Ninuska neni zdrave dite. Znamena to, ze vi, kde je jeji telo, kde ma stred. Aspon ja bych to brala takto, ale taky by mi chybely ty chvilky pri usinani.

2 Tuška | E-mail | Web | 6. září 2009 v 15:04 | Reagovat

Taky se to snažím tak brát, ale stalo se nám asi před měsíce, že jsem večer kolem půl 8 byla na chvilku u počítače a myslela jsem si, že manžel je s Ninou v obýváku. On byl ale v kuchyni a myslel si zase, že jsem tam s ní já (zajímavé - na prostoru 3+1 panelák).

No a za chvíli jsme se tam spole sešli a zjistili, že s Nindou není anijeden z nás a že ona nás nepostrádá a kýve se na gauči - úplně sama v té místnosti.
Srdce se mi úplně sevřelo.

Pak jsme ji umyli, oblíkli do pyžámka a dali do postýlky. Asi po 15 minutách ticha se jdu podívat, jestli už spí a vidím, že sedí v postýlce a zase se "kvedlá".

Cítila jsem se strašně, manžel řekl něco jako, to je něco - tady byla sama, tam je sama... V ten večer jsem ji vytáhla z postele a po dlouhé době uspala na rukách. A moc jsem si ji k sobě mačkala, aby nebyla sama. Viděla jsem, že je spokojená, že jí to nevadí.

Druhý den ale zase usínala v postýlce.
Je to pro mě výhodné po všech stránkách, to uznávám. Snad i jí to něco dává. Snažím se to tak brát. Ta chvíle před usnutím je teď její a to kvedlání ji už tu chvilku taky nezabije. Kdyby si tam nějak hrála, v té postýlce, bylo by to veselejší.

Má tam teda svoji oblíbenou hračku, kterou si okusuje, když leží.    

3 Mikyna | 7. září 2009 v 15:36 | Reagovat

Ahoj, já to měla s dcerou stejně. Napřed mě strašně štvalo to i dvouhodinové uspávání, a když pak začala usínat sama, chyběl mi ten kontakt s ní. Ale zvykla jsem si. :-)

4 laskonka s kukackou | 7. září 2009 v 20:58 | Reagovat

lucko...uplne te chapu..ja jsem byla taky moc smutan..teda jsem i presto dal..taky me moc boli, ze mala je nekde zasita..a nepotrebuje me..ma pak spatne svedomi..ale kdyz si stejne dela co chce a vecne ji animovatnelaze..a ani neni chut ....je to takova beznadej...kolikrat si moc pobrecim...a jedu dal..sice se mi posledni dobou malicko lepsi..ale to bude tim, ze je starsi..uz 3 roky a 2 mesice..ale to obdobi 2 let..bylo des bes..to me vubec nechtela..a nemohlo se s ni nic delat... ted aspon  vkladame tvary do domecku- umi to bravurne..puzzluje..vkladani zviratek a auticek a tak..taky bravurne.. dnesk ajsem skusila mozaiku dokonce..netvori obrazek..to jasne ne..ale krasne je tam napichuje.. a tak to jde dal..fakt se to malinko postupne lepsi.... a ver mi, moje prdelinka je taky moooooooooc silny autik...nizkofunkcni s mentalni retardaci.... takze bude fakt lip....a mimochodem, moje mala se zase toci dokola..nebo roztaci veci..ci se zasni... a s uspavanim..do tydne nam prijde novy pokojicek pro ni..bude mit normalni postel..tak jsem zvedava..to bude uspavani teprve..ted je zvykla v drevene se sprunclema..sama pri hudve s hrackama...ale i drive rvala jak tur pak zase ne a opet..ale v noarmalni postylce?? to bude zdrhet..to bude strasny...se bojim desneeeeee...no v nejhorsim ji zase vratim po 14 dnech tu drevenou.... :-D

5 Jana C | Web | 7. září 2009 v 21:49 | Reagovat

Ahoj holky. Tuštičko, ber to tak, že je to pravdu určité zlepšení a posun vřed. Třeba by se Ninušce každý den chviličku večer líbilo se v náručí pohoupat na balonu. Uspávala jsem asi do roka a půl. Na míči s polštářkem. Ten pohled kdy Štípa pomalu zavíral očka a upadal do sladkého snění nikdy nezapomenu. :-) Bylo to moc příjemné.  Zpívala jsem Štěpkovi písníčky a básničky a Štěpka mi koukal do očí a poslouchal jako přibitý. 8-O Teď chodí spát kolem 21. - 21.30hod. hodíme ho do postýlky a rochňá se slastně s polštářkem tak dlouho až usne. :-)

6 Tuška | E-mail | Web | 7. září 2009 v 22:35 | Reagovat

Laskonko, tak to máš malou proti nám fakt šikovnou, a to jsme starší!!! Teď 21.9 Nindě bude 3 a půl roku.

Taky jsme s mužem uvažovali o normální posteli, když ještě spala s námi, abysme se vešli.
Ale teď, když už zase usíná u sebe, tak jsme to přestali řešit.
Je jasný, že z velké normální postele by vylejzala, kdybychom ji tam uložili
:-)

7 Tuška | E-mail | Web | 7. září 2009 v 22:37 | Reagovat

Jano, já taky jsem jeden čas uspávala malou na míči, ale tak, že jsem na něm já seděla a chovala ji na klíně ... a valstně jsme se houpaly obě.
Bylo to fajn.

8 Markéta | 10. září 2009 v 10:34 | Reagovat

Tuško,

tak si udělejte takový večerní rituál, před spinkáním Nindu vem na balon a houpejte jako jste to dělali předtím, zazpívej nějaké básničky a písničky a přendej do postýlky. Večerní mazlení tak zůstane a Ninuška bude mít šanci usínat sama. Aneb jak se vlk nažral a koza zůstala celá :-D

9 Michaela | 10. září 2009 v 16:02 | Reagovat

Ahoj Tuško! Taky vzpomínám na období, kdy jsem si uvědomila,že náš Martin (za pár dnů mu budou 4)mi za celý den věnoval třeba jen jeden pohled do očí, a to s donucením. Stačila mu moje ruka, kterou vedl, aby mu plnila přání. Když mu byly asi 2roky a 8 měsíců, tak jsme mu vysadili veškeré mléčné výrobky, ale pomalu. Zlepšilo se to - oční kontakt a začal mít zájem o takové ty lechtavé hry a dělání "blbostí". Musím upozornit, že on do té doby pil jen mléko, ani čaj asi ne, skoro nic nejedl. A výsledek  - začal jíst a taky pít čaj.

10 Tuška | E-mail | Web | 10. září 2009 v 19:17 | Reagovat

Markéto, dobrý nápad.
Představ si, díky té ruce jsem to v podstatě začala před pár dny aplikovat. Měla jsem strach, aby se v postýlce moc nestavěla a nepadala na tu zlomenou ruku, tak si ji vžd před spaním pochovám, zazpívám jí a když vidím, že užuž zavírá očka a je ospalá, dám ji do postýlky. Někdy se přece probere, ale někdy i hned usne.

A jsem spokojenější. :-)

11 Tuška | E-mail | Web | 10. září 2009 v 19:28 | Reagovat

Michaelo,
já jsem NIně taky vysadila mléčné výrobky. Bylo to loni v září - ona teda ale jedla úplně vše a perfektně. Byla vždy velký jedlík - proto teď tak moc řeším to nechutenství (ale už víme důvod - antiepileptika - moc vysoká dávka).

Nejedla mlíko a spol. 5 měsíců. Zpočátku se nic nedělo. Asi po 6 týdnech se zlepšil oční kontakt, najednou viděla lidi v dálce a začala na ně (i jindy) dělat papapa. Byly jsme z toho úplně v šoku. Taky si s sebou třeba ze schodů snesla hračku a držela ji na procházce dlouhou dobu a tak.

Všechny tyhle velké pokroky trvaly měsíc! A pak jako když utne - už žádné papapa, do dálky zase "oslepla", zhoršil se oční kontakt - byla na tom stejně, jako když jsme začínali.

Dodnes mi vrtá hlavou, čím to bylo. V mléku jsme nepolevila, nemyslím, že to bylo dietní chybou. Fakt je, že k vysazení lepku (což byl můj záměr) jsem se už nedostala.

Ve chvíli, kdy mi psycholožka řekla, že nemá autismus, jen MR, jsem jí mléčné výrobky (samotné mléko teda nepila nikdy, ale jogurty a sýry má ráda) zase zařadila do jídelníčku.

Pak jsem od jiné psycholožky získali dg. PVP nespecifikovaná, tedy ne klasický specifický autismus. Al euž jsem to podruhé nezkoušela.

Tak nevím, nevím, ... co mělo znamenat asi to náhlé zlepšení a pak to náhlé zhoršení ...  

Určitě ale děkuju za radu, třeba na ni ještě dojde!
Rozbalit

12 Michaela | 11. září 2009 v 12:57 | Reagovat

Tuško máš to složité, hlavně kvůli té epilepsii. S těma dietama to taky není snadné,  my jsme bezlepkovou taky nezkusili, a ty výsledky bez mléka nejsou až tak velké, žádné pokroky v dovednostech. Ale tu diagnózu je dobré mít už kvůli přístupu odborníků a institucí, Martin začal teď v září chodit do školky a aby nám kraj schválil a zaplatil asistentku popř. dal dotace školce na nákup pomůcek, musí mít diagnózu PAS. Pokud je v diagnóze např. autistické rysy, neuznávají to. A já teda nejsem odborník, ale když dítě nějakou dovednost umí, a pak to vymízí, tak to podle mě je autistické. Integraci do školky s asistentkou ti doporučuju, moc ti to pomůže a Ninušce to taky prospěje. Držím vám pěsti, ať se ty problémy s epi dořeší a Nina udělá nové pokroky, ty vedlejší účinky léků ji jistě brzdí v rozvoji. Těším se, že napíšeš něco pozitivního...

13 Eva | 11. září 2009 v 21:18 | Reagovat

Ahoj Lucko, já teď prožívám něco podobného i když trošku jinak. Verča začala chodit do školky. Byla jsem ráda, že nebrečí, když se ráno loučíme, ba naopak do mě ještě strkala, abych už šla pryč. Když si pro ni v poledne chodím, tak ale brečí a nechce se mnou, když odchází asistentka, tak to je ještě horší, nějak se na ni zafixovala. Mám pocit, že mě už nepotřebuje a nemá ráda. Mrzí mě, že mě nevítá, když se po školce vidíme, netěší se domů.

14 Tuška | E-mail | Web | 11. září 2009 v 22:10 | Reagovat

To b mi taky bylo líto, to je jasný. Stejně je to zvláštní, viď?
Na jednu stranu dobrý, že bere i jiný lidi, ale na druhou ... aspoň kdyby to naše dítko projevilo radost, že nás vidí, viď?!

Malá mě taky někdy nevítá, když přijdu z práce (třeba si mě vůbec nevšimne), a taky mě to vždycky píchne.

Snad se to zase vyrovná ... a budou nás vítat s radostí  :-)

15 Eva | 12. září 2009 v 10:33 | Reagovat

Doufám taky, že se to spraví, ale mrzí mě, že by radši šla s asistentkou, než se mnou. Připadám si jak macecha. Přitom loni ve Spec.školce to bylo OK.
Když byla menší, tak si také dokázala hrát celé hodiny sama a nepotřebovala mě. V klidu jsem si uvařila, uklidila... Teď mě nenechá nic udělat, brečí, když jdu jen vysávat, šťouchá do mě nebo mi natočí hlavu, abych se dívala na ni.
Jinak Verča si oblíbila křeslo, asi podobně jak Ninuška gauč :)

16 Michaela | 12. září 2009 v 11:06 | Reagovat

U nás je to s vítáním stejné, Martin nás taky nevítá. Teď máme problém s víkendy, chce do školky. Zrovna před chvílí se svíjel na zemi a řval, nesl mi batoh a říkal - děti. Navíc má rýmu, takže nevím jestli v pondělí půjde.

17 Eva | 12. září 2009 v 14:30 | Reagovat

Verunka už byla ráno vzhůru v pět hodin a čekala asi, že půjde do školky. Celé dopoledne byla protivná. Asi jsem okoukaná a ve školce to je jiné, než doma. Měla bych být vlastně ráda, že se jí tam líbí a je šťasná.

18 Tuška | E-mail | Web | 12. září 2009 v 15:01 | Reagovat

Určitě, Evi, měla bys být ráda ... :-|

Už máš nárok být okoukaná, ne? Po 5 letech (myslím, že Verče je 5 nebo ne?)

Jen kdyby se to neprojevovalo v 5 hodin ráno, že?   O_O  :-D

19 Tuška | E-mail | Web | 12. září 2009 v 15:03 | Reagovat

Michaelo, tak držím palce, aby rýma do pondělka přešla!!!  ;-)

20 Michaela | 12. září 2009 v 16:02 | Reagovat

Díky Tuško. A taky si myslím, že je lepší, když se dítě do společnosti těší,než když je jen závislé na mamce a ona se od něj netrhne kdovíjak dlouho. Měla jsem strach, že u nás to tak bude, protože např. když jdeme na procházku, v kočárku Marťu nemůže vozit ani taťka. A teď ve školce na zahradě s asistentkou je to dobré, ale procházka byl problém, protože na procházce bez mámy nikdy nebyl, nerozuměl a prořval to, ale časem si zvykne... A budu taky za macechu...

21 Eva | 12. září 2009 v 21:15 | Reagovat

Jojo, Verče bylo v květnu pět. Pět let jsme vlastně stále spolu, až na pár hodin, kdy jsme dojížděly do Spec.školky a měla jsem chvilku pro sebe. Začala jsem si to trošku užívat, chodím na rehabilitaci, protože mě od toho všeho bolí v kříži. Musím se dát dohromady, abych stále hyperaktivnější Verunce stačila.
Taky si plánuju jízdy v autoškole, abych se pak v našem autě vůbec rozjela :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama