O svátku, péči a obavách (37)

28. září 2009 v 0:28 | Tuška |  O životě s Ninuškou
Dnes jsme prožili první svátek Václava bez dědy Václava.
Umřel v srpnu po šestitýdenním komatu, do něhož upadl následkem mozkové příhody, která nastala během operace srdce. Měl kuráž a na tu operaci šel. Bylo mu 80 let.


V poslední době se v podstatě proti své vůli setkávám díky naší dcerce se spoustou lékařů a zdravotnického personálu, ať už v ambulancích či v nemocnicích.
Myslela jsem si, že mě po této stránce díky mým čerstvě nabytým a stále nabývaným zkušenostem už máloco překvapí. Opak je však pravdou.

S dcerou jsme zatím zřejmě měli tak nějak štěstí na alespoň trochu solidní lidi a nemůžu říct, že by s námi někdo jednal neeticky, či dokonce neurvale. Výhrady má člověk samozřejmě stále nějaké, ale většinou jde o drobnosti.
Zřejmě je to proto, že s Ninuškou jsem vždy a všude já, její matka. Dokonce ani doprovázení dítěte do nemocnice, ač už dávno nekojím, jsem nikdy nemusela řešit, i když to někde bývá problém. U nás to vždy bylo samozřejmostí.

O to větší šok celá naše rodina zažívala letošní léto. Letos jsme teprve prozřeli a dotvořili si obrázek o našem zdravotnictví.
Viděli jsme totiž, jaká péče je věnována starému, bezmocnému člověku, odkázanému jen a pouze na péči zdravotníků. Jaká péče je věnována člověku, který se díky ne zcela povedenému lékařskému zákroku dostal do komatu.

Dokud byl dědeček na ARU, nemohli jsme si vcelku stěžovat, ta péče je tam opravdu intenzivní. Po přesunu na JIP, už to nebylo tak dokonalé, ale stále jsme byli spokojeni. Každý den za dědou jezdily na 2 hodiny babička s mojí mamkou a tetou, jeho dvěma dcerami. Každý den těch šesti týdnů. Ostatní příbuzní (včetně mě) docházeli méně pravidelně, ale docházeli.

Stále jsme v sobě živili naději, že se třeba děda probere. Lékaři nám ji nenápadně vymlouvali, přeci jen s ohledem na věk a masivní rozsah té mozkové příhody ... a ono kdyby se i probral, ta kvalita života by byla špatná ...
Jak čas plynul, i ta naděje pomalu mizela.

Děda však začal sám dýchat, už ani nepotřeboval přidechovat přístrojem a proto se rozhodlo, že na ARU i na JIPu už zabírá místo a přestěhovali ho na internu, kde babičce lékař řekl, že dědův stav je vážný, ale stabilizovaný a aby si pro něk začala hledat nějaký "penzion" - tím chci říct, že při převozu na internu byl na tom děda v jeho situaci poměrně "dobře".

Vždy jsme měli zoufalý pocit, že už to horší být nemůže. To jsme však mýlili. VŽDY to může být horší, dokonce i v takovém stavu, v jakém se nacházel dědeček.

Ačkoliv sestry z tohoto oddělení věděly, že za dědou každý den jezdí početná návštěva, nechávaly jej neodsátého (z plic potřeboval odsávat pravidelně tekutiny, jinak se dusil), tekutiny z plic mu již vytékaly kolem uzávěru na košili, děda chudák nadskakoval, jak se nemohl dýchat.

Babička pokaždé běžela požádat je, aby jej přišly odsát a převléci. Velmi neochotně obvykle přišla sestra, dávajíc nám najevo, že se tedy kvůli nám nehodlá přetrhnout.
Jsme přesvědčeni, že díky jejich minimální, neřkuli žádné péči, děda dostal horečky. Nikdo to neřešil. Mamka dovezla teploměr z domova, teta donesla žínky aspoň na osvěžování čela. Několik dní po sobě mu naměřily mezi 38 a 39 stupni Celsia. I když jsme na to upozorňovali sestry, ty tvrdily s úsměvem, že ne, že teplotu nemá, vždyť ho přece měří!

Ano, měří - měří ho teploměrem, který pomalu ode dveří zaměří na konkrétního pacienta - a ukáže se teplota o 6 dílků menší než při měření teploměrem v podpaží. Na vlastní oči jsme to viděli. A děda byl zrovna pacient, který by teploměr bez problémů pod rukou udržel!
Jenže to bylo právě asi ono - děda byl pacient, který by udržel teploměr, kdyby mu jej poskytly, protože byl klidný, nevrtěl sebou, nebyl hlučný, nenadával, vlastně vůbec nemluvil. A tak si ani nemohl nikomu stěžovat. Zřejmě jim tam překážel, byl pro ně práce navíc, které se vyhýbaly, jak jen to šlo.

A tak děda ležel v srpnových vedrech neodsátý, v horečkách, dodnes pochybujeme o tom, že mu během dne někdo poskytl tekutiny (čaj), tak důležité při horečce (byl vyživován přes hadičku).

Asi po 5 dnech v tomto stavu děda raději odešel. Zřejmě se už na to nemohl dívat.

Den před smrtí babičce překvapeně lékař sdělil, že má děda horečku a že mu dělali vyšetření na zánětlivé márkry. Zánět v těle měl, ale ještě se neprojevil, a tak se čeká, kde to bude, jestli v plicích nebo v močových cestách či někde úplně jinde. I když byly sestry každý den upozorňovány, že má jejich pacient horečku, ony si zapisovaly do papírů ty svoje hodnoty - lehce nad 37.

Ten večer pak měla babička telefon.

Před 14 dny si babička měla hledat penzion, teď už nemusí ...


Celý příběh mě neodbytně přivádí k těmto úvahám:
  • Jak je vůbec možné, že setry (potažmo lékaři) mohou takto jednat se svými nemohoucími pacienty? Respektive s těmi, kteří je nijak nehoní, neobtěžují, nestěžují si, prostě jen tiše jsou a očekávají pomoc a péči?
  • Jaké to jednou bude s mou dcerou? I ona bude možná pacient, který si nebude stěžovat, protože možná nebude mluvit! Já pevně věřím, že mluvit Nina bude a dokonce srozumitelně a smysluplně! Ale přesto.
  • Jaké to bude s mojí dcerou v nemocnici, když já tam s ní jednou nebudu moci být? Kdo dohlédne, jestli celý den nemá žízeň či hlad?
  • Jaké to je s pacienty, kteří nedokáží komunikovat běžným způsobem, tedy řečí, kteří třeba nechápou, co se s nimi děje, kteří se bílých plášťů bojí a kteří svůj strach projevují třeba křikem a pláčem? Jak se s nimi jedná?
  • Kdo zaručí těmto zranitelným pacientům právo na důstojné zacházení, na etický přístup, ... nebo aspoň na to, aby je z ušmudlané košile a postele někdo převlékl a aby jim někdo dal aspň při horečce napít?
Neznám odpovědi na tyto otázky a to mě děsí.
Protože se jedná i o mé dítě, o kterém vím, že to v životě bude mít mnohem složitější než zdraví lidé, o kterém vím, že bude mít mnohem vyšší šanci než zdraví lidé se dostávat do nemocnice.

Na závěr musím podotknout, že vím, že všude a všechno je to o lidech. My máme bohužel zkušenost extrémně špatnou, z ní vychází i má obava o Ninuščinu budoucnost s výhledem na podobné pobyty.

Nechci pochybovat, ba naopak pevně věřím, že existují místa, kde je přístup zcela odlišný a péče je maximální i pro tyto bezbranné lidi.
Vždyť i oni si platí stejný regulační poplatek, i oni si platili zdravotní pojištění celý život, vždyť i oni jsou stejní lidé jako všichni ostatní.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Markéta | 28. září 2009 v 10:36 | Reagovat

Lucko,

nějak nevím, co napsat :-(
Možná jste měli jít při těch horečkách a zahlenění přímo za doktorem, ale chápu, že člověk má strach, aby se pak sestry "ze msty" nechovaly ještě hůř.

Co se týká Ninušky - přeju ať s tou zlomenou ručkou máte špitál na nějakou dobu za sebou a chodíte jen na takové ty běžné kontroly.

Držte se a hodně štěstí.

2 laskonka akukacka | E-mail | 28. září 2009 v 13:47 | Reagovat

ach jo lucko..takmi vyhrkly slzy do oci..za vaseho dedecka..a pak nasledne jsem se rozbulela za ninusku a kukacku a vsechny postizene deticky a dospele..do prcic..ja to porad z mozku odsouvam...ale jestli to tak bude jak topises..jakoze si delat iluze nebudeme ze ne..tak ani umrit nebudeme moci v klidu a byt na onom svete taky ne... jemi to moc lito...vsechno... svet je krutej..ale proc to odnasi ti, kteri jsou uz potrestani- deti nemocne, stari lide nemocni? proc ne ti vsivaci vrazi, pdvodnici, zlodeji atd?

moc ti preju, aby ninuska mluvila... divala jsem se na nova videa..je to sikulka jak krasne napodobovala dedecka :-)) deda je primovej..vyrid mu to :-))) a ninuska je super..jak zvladla tu rucku.... jste skvela rodinka..jak drzite pri sobe... a lucko..uvazujes o dalsim detatku???  moje piskvorka je uz 3 roky a 3 mesice mladounka..a nevim nevim s tim mluvenim.... dela pokroky jinde..s tema vkladackama jede jak  namydlena mys..pridila jsem ji kupu..kde mam ted treba detsky pokojicek nebo koupelnu..takze ji chci aspon pri vkladani, ktere zvlada dobre a rada, aspon rikat co drzi v ruce..delam to i ted pri zviratkach, vozidlech, ovoci..takze treba pasivne si to uklada do hlavicky..tak abychom nejeli jen tak to smae..tak jsem nakoupila toto...jeste toneni vybalene...tento tyden se na to chystam...budu rikat v koupelne je kartacek na zuby, pasta, hreben a tak..
no ajeste se naucila skoro sama skakat na trampoline..dnedavna me potrebovala..pakuz jen ja dole a drzet za ruce a par dnu zkousi uplne sama a je uzasna..jak se tomu i tesi :-)) oblibila si moje hodinky..tak se diva na ne, pak na me..at to reknu..tak rikam hodinky..ale nemecky-uhr..a ji se to tak libi..ze zkousi bez slov,ale nekdy odectu, ze to zkousi...
a dotretice jsem zkusila od alenky ze strukturovaneho uceni ukoly dva..jednoduche..trojuhelnicek na trojuhelnicek priradit, zeleny..a cervene kolecko..tak to krasne dala..a dava..to chape sama od sbe..jake prekvapeni..mileeeeee..a dalsi take s zlutym ctvercem navrch...pekne..moc mi to dava energii motivaci..pisu ti to..treba si vezmes take kus energie ze me..ja jsem jinak skoro stale depresivni..tak ti chci rici...ze fakt je i par svetlych chvilek... uvidime co ukaze cas...

chtela jsem se zeptat..ninuska chodi do skolky???

a jak se tesi u auta, ze se pojede..to je tak rozkosny...  to treba moe mala nedela...

3 Jana C | Web | 28. září 2009 v 21:40 | Reagovat

Ahojky Lucko, to je moc smutné čtení.  :-( Člověk se nyní alespoň utěšuje, že je teď už dědečkovi dobře, nic ho netrápí a svojí nejmileší Ninušku střeží a sleduje už odjinud. Co my víme..... :-) Upřímnou soustrast Luci.

4 Myshka | 29. září 2009 v 18:56 | Reagovat

Tak tady taky slzim, ty konce (zivota) jsou uz pro me tak desive, tak proc nemuzou byt aspon trosku lehci, bezbolestne a dustojne? Copak opravdu ty zdravotnice uplne otupi, vidic smrt denne, a vytrati se z nich lidskost?

Boze, snad to nikoho z nasich deti nepotka.  :-(

5 Eva | 29. září 2009 v 19:56 | Reagovat

Lucko, zažili jsme něco podobného s babičkou, která zemřela před rokem. Babička měla také mozkovou příhodu. Jen se její stav maličko zlepšil, poslali ji do léčebny dlouhodobě nemocných, kde měla cvičit, aby se postavila na nohy. Jenže nikdo s ní necvičil, dostala zánět a horečky a než se přijeli mí rodiče rozloučit, tak sama zemřela. Naši přijeli, jak nejrychleji mohli, ale na její posteli už ležel jiný člověk a babičku jim neukázali.....

6 Tuška | E-mail | Web | 3. října 2009 v 12:11 | Reagovat

Už je to za námi, ale pořád myslím na to, jak jednou třeba malá, kdo se jí zastane ...

K tomu dědovi, bylo to s ním opravdu vážný a zřejmě by to jinak nedopadlo, ale určitě ne tehdy, určitě mnohem později a kdoví, co se všecho mohlo stát. Jasně, jsou to všchno kdyby, kdyby ....

Ale jak řekl někdo z mých příbuzných, ony (ty sestry na interně) neměly právo rozhodnout o tom, kdy má děda odejít. Ony to jasně uspíšily.  

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama