Trocha nostalgie (29)

10. června 2009 v 0:34 | Tuška |  O životě (bez Ninušky)
"Posledný krát, budem tu stát,
na križovatke tratí, kde ťa navždy ztratím,
schovávaš tvár v novinách,
láska nieje povinná, ja viem, ..."

Notovala jsem si v sobotu dopoledne s cédéčkem Teamu.


Doma nikdo, ani Nina, a já si užívala. Jak by řekla moje mamka - žila jsem nonstop!
Přestože jsem při tom užívání si vysávala, vytírala, utírala prach, ale pozor - i nahoře na skříních, (neodflákla jsem to jako jindy, když mám malou za zadkem), myla jsem okna, otírala dvířka u skříněk od linky a dveře, a cítila jsem se tak báječně a mladě a bezproblémově, jako tenkrát, když byly tyhle hitovky aktuální. Což je hezkých pár let zpátky.
Mezitím stačil na příklad Paľo Habera na rozdíl ode mě dost výrazně zhubnout.

Věřili byste tomu, že tehdy (mohlo mi být takových 17 let) jsem líbala televizní obrazovku, když se na ní objevil právě Paľo?
Sice jsem to dělala trošku naschvál mojí mamče, která tehdy nad tím vrtěla hlavou, ale každopádně televize byla celá opusinkovaná.
Kéž by někdy totéž prožívala i moje Nina!

"Na krk ste nám dali kľúče, sme deti bez rodičoch,
dnes vám vystavíme účet, nám nestačí hocičo.
Možno vás to bude bolieť, zovretý do fráz a do vět,
ktoré nám nestačia, veď sme náročný.

Náročný, náročný, náročný, náročný,
chceme málo, iba celý svet,
chceme zobrať všetko, čoho niet,
pravú tvár pod maskou uvidiet,
my sme náročný.

Chceme všetko, teraz, dnes a hned,
chceme aj to, čo sa nesmie chcieť,
chceme málo, iba celý svet ..."

To, že jsem si tak užívala, způsobila oslava mých narozenin.
Rozhodla jsem se, že už opravdu musím "pořádně" uklidit a ne jen to tak ošudlat. Zkusila jsem tedy požádat manžela, aby vzal Ninušku s sebou do Kauflandu na nákup, že na to potřebuju trochu klidu.
Už dlouho se mi nepoštěstilo, aby si malou někdo vzal aspoň na hodinu nebo na dvě, abych byla sama doma. Manžel se kupodivu ani moc nevzpíral a odjeli. Huráááá!

"Pred tuzákom stojí riad, dlhý, pomalý,
v tlačenici musíš stát, ticho dostali,
v konzervách a plechovkách od coca-coly,
také čerstvé ticho, áach, až to zabolí...."

Pořád toužím po tom, abych byla doma chvililinku sama, aby se o Ninušku postaral chvililinku někdo jiný. Když byla maličká, ještě v kočárku, vozila mi ji skoro každý den přes poledne asi na hodinu a půl moje babička, i manžel občas vyrazil s kočárem do šumu.
Ale těmhle dobám už dávno odzvonilo, čím je Nina starší, tím méně si ji někdo "půjčuje".

A proto to byl pro mě vyloženě svátek, i když jsem ho využila na úklid. Nemyslela jsem si však, že bych mohla při této činnosti tak relaxovat.

Ještě umýt umyvadlo a vanu, nakonec záchod a polít ho Domestosem.
Je to supr být po uši ponořená do záchoda a vědět, že na sebe Nina právě nestahuje umyté nádobí nebo nesundavá plotýnky z kamen, aby si je mohla ožužlat.

"Prievan v peňaženke stále mám,
strácam kilá bankoviek,
prievan v peňaženke stále mám,
z dialky počujem ich smiech.

Trojholník bermudský mám v něj asi,
v tomto boji s prírodou nezvíťazím,
mávám nízký tlak a rovnaký plat,
s prázdnym vreckom ako bigbiťák!..."

Tahle píseň na mě dnes dokonce pasuje snad lépe než tehdy před lety, bohužel.

Nechávám se nadále dojímat starými hity a vzpomínky se převalují v hlavě.
Jak bylo tenkrát všechno jiné. Pořád jsem něco řešila a přitom mi dnes většina tehdejších problémů připadá tak banální.

Tak ráda bych přesto některé chvíle vrátila zpátky. Ani snad ne napořád, jako že bych chtěla zase, aby mi bylo 20 nebo 25.
Spíš si vzpomínám na určité pocity, které člověk zažíval.
Jako když jsem se třeba rozešla s klukem a byla jsem z toho smutná, ale zároveň jsem se těšila na novou etapu života "bez něj", obvykle jsem začínala hubnout a těšit se z "nového" života.

"...Veď ženy a kvety sa nekradnú.

Mali ste hlas ako srst z králika,
pravej láske sa však nevyká,
chodili sme záhradou,
kde som vás ukradol.

Dotkli sme sa vtedy ústami,
dnes je to všetko šťastne za nami.
Minulost je podhľadom,
prepáčte, vás som ukradol. ..."

Nebo tehdy, když o mě měli zájem 3 kluci najednou a já nevěděla, koho si vybrat! Opravdu hrozné dilema! Ještě že už ho nemusím řešit. Ani nelituju, že toto se mi už asi opravdu nestane.

Nebo jsem si vzpomněla na dobu, kdy jsem se učívala na zkoušky na vejšce. Vždy dopoledne, pak jsem si při obědě přečetla noviny - tehdy jsem je začala číst - a pak jsem zase pokračovala s učením.
Jednou jsem přišla domů, myslím, že z postupových zkoušek a šla jsem za našima na zahradu, kde seděli pod kaštanem, a tam jsem se normálně zničehonic rozbrečela. Oni nechápali a já vlastně taky ne. Asi to bylo tím vypětím a stresem ze zkoušek či co.

"Rýchle oči svetel, těhla na pedál,
bez teba žiť neviem, nie, a toho som sa bál!..."

Pamatuju se na ty letní večery a noci, kdy jsem si vylezla na okno svého pokoje a jen tak seděla a koukala do tmy. Všichni v domě už spali a mně to připadalo tak tajemné.
Pamatuju se, jak jsem chodila v létě na louku za vesnicí, tam jsem si lehla do trávy na deku a četla a četla a četla. To se mi už taky asi nikdy nepoštěstí.

Pamatuju se, jak k nám chodili lidi z vesnice nakupovat, protože mamka měla obchod se smíšeným zbožím v našem baráku, a já jí musela pomáhat a běhat prodávat lidem, kteří přišli mimo otevírací domu. To mě tedy nebavilo!

"Jednu tvár som získal po rodičoch
je v něj radost smútok, hněv, všeličo.
na čele pár ostrých čiar,
nestratím, dúfam, svoju tvár...."

Pamatuju se, jak jsme si s bráchou pouštěli hudbu nahlas, na plný pecky a jak děda, který s námi bydlel, chodil po dvoře a nadával, že se mu z toho chce zvracet. A my to nechápali a nechtěli jsme to ztlumit.

Pamatuju se, jak mě taťka nechtěl pustit na zábavu pokaždé, když jsem já chtěla jít a jak jsme se cítila ublížená a uražená, obzvlášť když jsem viděla, jak se kolem nás trousí lidi právě na tu akci.

Pamatuju se, jak jsem každý rok musela na gymplu obhajovat známky z matiky a fyziky, jelikož mi vždy před vysvěčením hrozila téměř pětka (tyhle 2 předměty jsem prostě nechápala, tudíž neučila, tudíž neuměla) a já se nechávala vyvolat, abych to uhrála na trojku nebo aspoň na čtyřku.

"Držím ti miesto, nie je to gesto,
nemusíš sa báť.
Držím ti miesto, nie je to gesto,
ako toľkokrát. ..."

Pamatuju si, když se mi narodila Ninuška. Myslím, že krásnější pocit jsem neprožila. Ten si doufám ještě někdy zopakuju!

Je toho tolik, co se mi vybavilo při poslechu Teamu. Tedy i k tomu slouží hudba... K vyvolávání vzpomínek!

"Ahoj Ninuško! Čau Péťo!" volám na svoji rodinu, když po více než 2 hodinách dorazili z nákupu domů.
Hurááá, už jsou doma! Opravdu jsme na ně moc těšila, odpočatá, usměvavá. A celý zbytek dne, včetně oslavy, pak byl bezvadný.

"Viem to sám,
nie som hvězda z kín,
netúžim byť siedmym statočným.
Správný chlapi vymreli,
vo vojnách aj v posteli,
niesom geroj,
som len sebou sám..."

Jak jeden úklid o samotě při dobře zvoleném cédečku dokáže nabít dobrou náladou a energií...

(Omluvte prosím moji "slovenčinu", její pravopis neznám, a tak jsem tipovala.)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Gábi | E-mail | 10. června 2009 v 6:05 | Reagovat

Tak to ti přeju vše nej nej k narozeninám a tky víc takových nostalgických chvil.

2 Mirka | 10. června 2009 v 11:05 | Reagovat

Luci,celkem slušně jsem si zaslzela.m.

3 Vendula | 10. června 2009 v 22:15 | Reagovat

Někdy je potřeba pořádně uklidit (i v sobě)  a zavzpomínat, něco z toho se na chvilku vrátilo i mně. Bylo to fajn, ale není to prima pocit zjistit, že bys to vlastně nevrátila??? Neříká se tomu štěstí nebo tak nějak?  :-?

4 Tuška | E-mail | Web | 10. června 2009 v 22:23 | Reagovat

Vendul, je! Je to prima pocit. Díky.

A tobě, Gábi, díky za přání.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama