Jak jsem si užívala svoji první "mateřskou" (20)

2. dubna 2009 v 23:26 | Tuška |  O životě s Ninuškou
Tak už je to tady! Ninušce byly 21. března 3 roky a tím mně vlastně skončila "klasická" mateřská!

Jsem s ní samozřejmě doma dál a čekám, jak mi dopadne žádost o "prodloužení mateřské" ze zdravotních důvodů dítěte (prý mi to dali, ale oficiálně mi nic ještě nepřišlo). Takže momentálně jsem víceméně bez peněz, jelikož příspěvěk na péči mi nepřiznali (odvolávat se nebudu, po uplynutí těch 15 dnů na odvolání, podám novou žádost, jelikož nastaly nové skutečnosti - máme nové lékařské zprávy, které jsou už konečně "o něčem" a navíc malé byly 3 roky, takže se na ni vztahuje více úkonů, které "nezvládá").

Tak jak já to vlastně s tím mateřským volnem měla?


Vždycky jsem si říkala, že až budu na mateřský, pořádně si ji "užiju" - tzn. že nebudu dělat nic jiného, než se starat o dítě a domácnost, protože pak už budu muset makat až do doby, než půjdu do důchodu, a to už bude v mém případě za hodně dlouho.

Fakt je ten, že se má vize nesplnila tak, jak jsem si vždycky představovala. Buď jsem dostudovávala nebo jsem chodila do práce, ať už na brigádu nebo na částečný úvazek .

Moje konkrétní představa mateřského volna tedy byla:

Mít na starosti jen dítě a jeho potřeby (tím myslím nestudovat, nepracovat, ani jinak se nevytrhávat z domácího poklidu a věnovat se jen novému členu naší rodinky, který bude hodný, chytrý, šikovný, jeho vývoj bude přiměřený věku - zkrátka bezproblémový človíček) a při tom se samozřejmě v rámci možností a schopností starat o domácnost a denní chod rodiny.
Zároveň jsem ale počítala s tím, že mi manžel v tomto směru trochu pomůže a buď pohlídá čas od času malou, abych si mohla přečíst knížku nebo jít s holkama OBČAS na kafe, případně někdy uvaří, protože ho to baví.

Bohužel realita byla podstatně odlišná od mých naivních představ.

První 3 měsíce Ninuščina života jsem dokončovala 2. ročník tříletého studia angličtiny, jakožto rozšiřující studium pro učitele. Měla jsem takto možnost získat další (třetí) aprobaci. Dodělávala jsem si několik zkoušek, naštěstí na docházce ve škole nelpěli, takže jsem to zvládla.

Vzhledem k tomu, že jsem si neuměla představit, jak by po prázdninách šestiměsíční Nina, ale i já, zvládala ve třeťáku kojení a také proto, že jsem do hodin (každý pátek od půl 9 do půl 3) chodit chtěla, když už jsem si je (s dopomocí rodiny) platila, rozhodla jsem se studium přerušit a dokončit ho o rok později.

A tady nastává mé jediné období "mateřského klidu", ve kterém jsem se stačila provdat za otce svého dítěte a přestěhovat se s ním a miminkem od mých rodičů z venkova z rodinného domu, lépe řečeno z farmy, do nedalekého městečka do paneláku.
Moc jsme se těšili, že budeme mít konečně něco svého, zároveň mi ale bylo i trochu líto, že jdeme od našich, protože jsem si zvykla na to, že jsem se s nimi každý den, byť jen na chvilku viděla. A když byl manžel na noční, tak jsem u mamči trávila často i večery.

S koupí bytu nesouvisela ale jen radost ze "samostatnosti", ale bohužel i počátek splácení naší "kamarádky" - hypotéky. Pár měsíců jsme to neřešili, ale najednou jsme zjistili, že nám peníze jaksi nevycházejí, ba co hůř, že se dostáváme krutě do mínusu (což jde dneska se všemi těmi kontokorenty a debety velice snadno). Nezbývalo, než se zamyslet, co s tím.

A tak jsem už v únoru naklusala k řediteli "mojí" školy (kde jsem před tím několik let učila, naštěsí je v místě našeho bydliště) a domluvila se s ním na "velmi částečném" úvazku - 6 vyučovacích hodin týdně ve dvou dnech. Bohužel až od září, samozřejmě. Díky mojí babičce, která mi nabídla hlídání, jsem tuto rošádu mohla zrealizovat. Nakonec někdy hlídala ona, někdy manžel, protože pracuje vždy 3 dny a další 3 dny má volno.

Dokonce jsem se před nástupem do školy pokoušela pár měsíců o "kariéru" pojišťovací agentky pod záštitou pojišťovny Kooperativa, bohužel ne moc úspěšně a s počátkem září a mojí staronové práce zcela skončila.
Ne že by se touto formou nedalo nic vydělat, člověk se navíc setkal se spoustou nových, někdy i zajímavých lidí, ale s malým dítětem, které sotva začlo chodit, to dost dobře skloubit nešlo. Tato práce vyžaduje flexibilitu a čas hlavně po večerech. A jelikož jsem chtěla Nindu koupat a uspávat já, a to i když byl doma manžel, musela jsem toho nechat.

Čili moje opravdu klidná a čistá mateřská trvala od Ninuščiných 3 do jejích 15 - 18 měsíců. V jejím roce a půl jsem nastoupila na pár hodin týdně do školy, bylo to sice opravdu pár hodin, ale z větší části nám to zapláclo hypotéku.

Zároveň jsem navíc v pátek začala jezdit do krajského města (40 km od našeho bydliště) dokončit si ten již zmiňovaný třetí ročník.
Musím upřímně říct, že páteční jízda autobusem do školy a výuka angličtiny proložená hovory s kolegyněmi na jiná témata než jen moje dcerka, vaření, přebalování apod. mě ohromně bavila a zvedala náladu, pokud jsem se samozřejmě zrovna nemusela učit na zkoušky nebo psát nějakou "esej".

Nějak jsme ten rok - já pondělí, středa v práci na 3 hodinky a v pátek skoro celý den ve škole jako student - proklepali a od jara se mi nabídla další možnost "zpestření" mého mateřského života a zároveň přivýdělku.

Šlo o brigádu servírky v restauraci situované na hranici s Německem (asi 25 - 30 km od našeho bydliště). Nabídla mi ji moje švagrová, která tam dělá a každé léto potřebují spoustu brigádníků. Na jaře jsem si vyzkoušela, jestli toho budu vůbec schopná a na léto jsem si nahlásila služby (šlo o 11 hodin denně), kdy jsem mohla tak, aby byl s Ninou doma manžel. No, upřímně, nebylo to zas tak moc často, maximálně 4krát do měsíce (červenec, srpen, září).

Doteď se musím smát, když si vzpomenu, jak na mě mluvili zákazníci, z devadesáti procent Němci, a já na ně zírala s otevřenou pusou, a přestože jsem maturovala z němčiny, byla jsem úplně mimo. A navíc jsem poté, co jsem jim trochu začala rozumět, měla tendenci jim odpovídat anglicky.

Vždycky jsem se vrátila domů úplně vyřízená, totálně fyzicky zmožená a nemohla jsem uvěřit, že může být tahle práce tak náročná na kondici. Faktem je, že v době obědů a večeří tam býval opravdu nátřesk a hosti často čekali před barem, až se uvolní místo.

V té době jsem už ale řešila Ninušku a její podivný vývoj a často jsem myslela jen na ni. Tam v té hospodě mi na to nezbýval čas.
A teď se k něčemu přiznám, ve vzácných chvílích, kdy bylo málo hostů a ostatní holky si sedly a daly si kafe a ... cigaretu, tak já jsem si ji občas dala s nima. A měla jsem bezvadnej pocit, že dělám něco "špatnýho a zakázanýho".
No a doma jsem zase byla "vzorná matka".

V září po prázdninách kromě toho, že jsem opět nastoupila do práce, tentokrát už na 9 hodin (stále ve dvou dnech) mě čekala jedna nemilá povinnost.
Aby toho nebylo málo, 9. září jsem dělala státnice z anglického jazyka a literatury, na něž jsem se snažila celý srpen učit. V té době jsem měla pocit, že mi praskne hlava z povinnosí a že už vůbec nežiju, jen se učím a učím nebo se starám o dítě a přitom myslím na to, že to nemohu zaboha stihnout se to všechno naučit.
Nějak, ani nevím jak, se to všechno zvládlo, zkoušky jsem udělala a škola mi skončila.

Takže tento školní rok, který byl a je pro nás velice náročný hlavně kvůli Ninušce a všem těm vyšetřením, které jsme s ní podstupovali, je pro mě - co se týče práce - trošku volnější. Učím sice víc hodin než loni, ale odpadly mi cesty do školy (sice příjemné, ale náročné na organizaci), ale hlavně mi odpadlo to učení, které z těchto cest vyplývalo!

Úspěšným ukončením studia, které se díky narození dítěte protáhlo ze tří na čtyři roky (a čehož jsem nikdy nelitovala) se uzavřela jedna kapitola mého života.

Další se uzavírá teď, kdy už nejsem doma s dítětem na rodičovském příspěvku, ale jsem doma s dítětem, které potřebuje moji další péči, které je zatím nezařaditelné do školského zařízení, a proto budu pobírat (doufám) k tomu určené dávky.

Práci ve škole mám předběžně domluvenou i na další školní rok, se stejným počtem hodin. Víc bych nezvládla, protože veškeré přípravy a opravování samozřejmě musím dělat po nocích, kdy malá spí (a někdy taky nespí).

Je mi jasné, že by tohle všechno nebylo vůbec možné, kdyby nebylo hlídačů - manžela a hlavně mojí babičky.
A proto bych jí tady chtěla poděkovat za to, že mi tím hlídáním naší dcerky umožnila, že do práce vůbec můžu chodit a že jsem tak zvedla sobě pocit užitečnosti a naší rodině rozpočet.
Taky bych ráda poděkovala dědovi, který se musí ve dnech hlídání na pár hodin obejít bez manželky, ačkoliv by ji určitě radši měl kolem sebe. Takže díky moc, prarodiče. Co bych si bez vás počala.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jana Křivková | 4. dubna 2009 v 21:34 | Reagovat

Milá Lucinko,nevím jestli bych vše uměla napsat jako ty /asi ne/ ale vím co to pro TEBE a všechny okolo tebe obnáší  trpělivosti  a lásky  -  myslím na vás  moc a moc teta

2 Tuška | E-mail | Web | 12. dubna 2009 v 9:13 | Reagovat

Vlastně ještě jsem zapomněla připsat, že od září 2008 do února 2009 jsem doučovala jednu holčinu na ANJ, ale pak propustili její mamču z práce (v rámci finanční krize) a ona si už nemohla dovolit platit doučko. Takže mám o jednu starost zase míň.
Před pár dny ji (tu dívenku) potkal manžel s Ninuškou ve městě a dali se do řeči a ona mu prý povídá:"Tak jsem se pohoršila."
Docela mě to potěšilo, ne teda že se pohoršila, ale že se jí díky mě vedlo líp. Třeba se zase vrátí, až maminka najde práci:o)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama