O odměnách a ... zednících (12)

12. února 2009 v 0:39 | Tuška |  O životě (bez Ninušky)
V posledních týdnech se na mnoha místech internetu diskutovalo o son-rise terapii a strukturovaném učení a zase o strukturovaném učení a son-risu a o VOKSu či PECSu a také o odměnách.

Ačkoliv nejsem úplným zastáncem odměn (u autistických dětí) za všechno, v podobě sladkostí či jiných potravin nebo sbírání žetonů, nechci kritizovat tento systém. Je nepopiratelné, že funguje. Vyzkoušela jsem si to sama na své dceři. Dokud nám však bude fungovat odměna sociální, ráda bych zůstala u ní.

Proč se o tom ale (zase) zmiňuji?

V souvislosti s odměnami jsem si totiž vzpomněla na své "zedníky". Ptáte se na jaké? Ne, nestavěli nám dům, ani garáž, vlastně to ještě nebyli hotoví zedníci. Mám na mysli své žáky - učně, budoucí zedníky.

Nevím, jestli jsem to tady už někde prezentovala, ale profesí jsem učitelka. Učila jsem na základní škole na 1. i na 2. stupni a nakonec jsem zakotvila na středním odborném učilišti a střední odborné škole. To znamená, že vyučuji jak studenty, tak žáky učebních oborů.

Když bylo Ninušce rok a půl, nastoupila jsem, v rámci zalepování děr, které v našem rozpočtu zůstavají po splácení hypotéky, na pár hodin týdně opět do zaměstnání, tedy vlastně "do školy".

Vyloženě jsem se těšila, bylo to dvakrát týdně opravdu na chvilku - na 3 hodiny, brala jsem to jako takové zpestření mateřských a manželských povinností. Navíc jsem v té době (já hloupá!) byla ještě poměrně v klidu, co se týče Ninuščina vývoje. Ano, byla celkově pomalejší, ale autismus byl pro mě v té době ještě cizí slovo, a tak jsme vesele pořád čekali, až se rozmluví a začne poslouchat a podobně.

A v té době jsem dostala třídu zedníků na občanskou nauku. Nadšená jsem z toho tedy nebyla, protože už z let "před mateřskou" jsem věděla dobře, že v těcho třídách to není o výuce, ale o "přežití". Možná že u předmětů týkajících se oboru to vypadá jinak, možná že i žáci projevují zájem, ale v předmětech všeobecného vzdělání probíhá tedy boj o to, aby s vámi spolupracovali.

Hned při první "seznamovací" hodině, poté co jsem jim oznámila, že tento rok předmětem našich společných setkání bude politilogie, jsem se dozvěděla, že ... tohle se učit nechtěj, nebaví je to, politici jsou všichni stejný, jenom si hrabou do svojí kapsy a na nás (lidi) s..ou a proč se musíme učit zrovna tohle, k čemu nám to bude na stavbě, a pojďte paní učitelko radši probírat sexuální výchovu.

V první chvíli jsem se to snažila zlehčit tím, že proti sexuální výchově nic nemám, ať se zeptají na co chtějí, ale že nám tento obor jaksi letos nezapadá do osnov. A že přece nějaký všeobecný přehled je potřeba každému, ať se tak nepodceňují, že pro ně to není, volit přece budou chodit, tak by měli vědět jaké volební systémy u nás máme (na to mi oznámili, že oni volit nebudou). Kdo ve státě vládne a kdo schvaluje zákony a jak tento proces probíhá, je přece také velice zajímavé (o tom se zase vyjádřili, že je jim to úplně jedno, protože se stejně máme pořád na dvě věci, ať vládne kdo chce), apod.
Moc jsem tedy neuspěla, žáci byli dost tvrdošíjní, a když už jsem asi po desáté slyšela ono "K čemu nám to bude na stavbě?", vypěnila jsem: "Proboha, přece nebudete pořád jenom mezi cihlama! Taky snad občas přijdete mezi lidi. Já po vás nechci, abyste mi tu recitovali Shakespeara (učím totiž i češtinu, mimo jiné), ani abyste citovali z Ústavy, ale jak chcete zaimponovat holce nebo si požádat o místo? Tak že spustíte ty vaše komentáře s pusou plnou vulgarismů nebo ukážete, že v hlavě něco máte?"
Nějakou podobnou řeč jsem tehdy pronesla, kupodivu se potom celkem zklidnili a mohlo se začít s výukou.

Ale pořád jsem nebyla spokojená. Zedníci jsou u nás na škole pověstní, učit tam je fakt záběr, protože je vážně nic nezajímá a dávají vám to sakra najevo. O motivaci učivem samotným, pro život mnohdy sice zajímavým, nemůže být ani řeč, výhrůžky zápisem do třídní knihy zaberou tak na 2 minuty a je jasně vidět, že výklad je pro ně nuda, nuda, nuda!

Ovšem, když se nudí student, tak se nudí nenápadně, stáhne se, abych si ho jako nevšimla a měl na chvíli pokoj. Zatímco když se nudí zedník, nudí se halasně, zatahuje do svého nudění ostatní spolužáky a vy víceméně celou hodinu usměrňujete jejich kázeňské výkyvy. Na konci hodiny samozřejmě zjistíte, že jste neudělali ani polovinu toho, co bylo v plánu.

Nedalo mi to a pořád jsem přemýšlela, jak bych jejich hodiny lépe kázeňsky zvládala. Nechtěla jsem, aby mi znechutili těch pár hodin, co jsem v práci trávila.

Po pár týdnech mi došly dvě věci.

Za prvé - většina z nich je hyperaktivní, někteří to mají oficiálně na papíře, jiní sice ne, ale na to nemusím mít papír, abych si všimla. Nevydrží sedět v klidu v lavici, obzvlášť když je předmět nějak extra neinteresuje.
Za druhé - a pozor, teď se dostávám konečně k tématu - slyší na odměny! Odměny spočívaly v tom, že za něco, co v hodině provedli dobře, byli pozorní, aktivní, hlásili se, splnili úkol, apod., dostali plus (+). Za čtyři plusy získali jedničku. Tento trik s plusy a jedničkami mi poradila jedna moje starší kolegyně. Nějak zvlášť jsem ho neuplatňovala, ale tady jsem si na něj ze zoufalství vzpomněla - a světě div se, on zabral! Samozřejmě, že to platilo i opačně a za 4 mínusy dostali pětku. Musím ale říct, že mínusy jsem téměř nedávala.

Takže jsem najela na systém, že veškeré učivo jsme probírali nikoliv formou výkladu, ale pomocí různých lístečků, které jsem doma po nocích psávala fixou a rozstřihovala tak, aby si milí zedníci mohli vytáhnout z kšiltovky každý jeden lístek a hledat druhého, za účelem vytvoření určitého správného prohlášení - např. na jednom lístku bylo napsáno: Parlament je tvořen... a na druhém lístku stálo: ...Poslaneckou sněmovnou a Senátem. Nebo Poslanci jsou voleni... ...na 4 roky, Senátoři jsou voleni... ...na 6 let apod. Takže jednak běhali po třídě a koukali si do lístečků, jednak uvažovali, zda je zrovna toto prohlášení správné a jednak se snažili rychle, protože první 3 nebo 5 dvojic, záleželo na náročnosti, dostalo plus.

Dál jsem látku například sepsala na papír v heslech, poznámkách a rozstříhala. Oni pak měli podle návodu na tabuli sestavovat z kousků celek, nebo poznámky podle různého klíče třídit a nakonec si to, co měli před sebou na lavici složeno třeba přepsali do sešitu jako poznámky. Tohle sestavování dělali většinou ve dvojicích či menší skupince, takže se u toho zase museli přemisťovat po třídě.

Některé učivo jsme zkoušeli jako doopravdy - např. téma Volby a volební systémy. Určili jsme si, kdo do jaké strany patří, kdo bude kandidovat a pak jsme rozdali "hlasovací lístky", kam oni napsali jméno svého favorita a vybrali, tajně, do čepice. Na tabuli jsme počítali hlasy, přepočítávali je na procenta (což byl pro mě teda oříšek, protože jsem se do toho tehdy nějak zamotala, a musím říct, že to nakonec zvládli líp než já) a také na křesla v poslanecké sněmovně nebo v senátu.
Přitom se pěkně naučili, jaký systém se užívá při volbě do PS a jaký při volbě do S, jak to celé probíhá - kolik kol apod., zda se volí strany či osobnosti a tak dále. Příští hodinu mi to byli schopni sami shrnout a zopakovat.

Ale co je důležité, vždy šlo o odměnu - o plus! Někteří jedinci ve třídě se projevili jako velcí mamonáři a pro plus by udělali téměř vše, pořád se mi připomínali, jestli si ho už náhodou nezaslouží, a jiné podobné hlášky. Tím svým chováním strhli ostatní (tedy většinu, úplně všichni - to by byla už hodně velká iluze, ale ani oni aspoň nezlobili) a vyloženě závodili o plusy a jedničky. A protože zase nebylo tak nedosažitelné je dostat, často uspívali. Oni se ty jedničky zase vykompenzovali nějakou písemčičkou, ze které už většinou jedničku tak často neměli, ale i tak si dost polepšili.

Takže nakonec jsme byli všichni spokojeni. Já měla v hodinách klid, žáci mi pracovali, oni sbírali plusy a jedničky a časem jsme dokonce mohli přistoupit i k nějakému, ne moc dlouhému, klasickému výkladu a oni to celkem v klidu vydrželi.

Jedna poznámka na závěr.
Tím, že jsem po nocích vyráběla pomůcky na jejich hodiny, jsem málem přišla o manžela! Vzhledem k tomu, že jsem se na jednu hodinu OBN doma připravovala takové dvě (a neučila jsem jenom je, že), optal se mě manžel, jestli jsem se nezbláznila, jak to chci dělat, až budu mít plný úvazek, kolik času nad přípravou hodlám trávit potom.
A bylo vidět, že si teda po večerech představuje opravdu jinou zábavu než manželku s fixou a nůžkami v rukou. Musela jsem s tou výzbrojí vypadat dost nebezpečně, protože se ozval až po delší době. Začala jsem to tedy korigovat, protože my s Ninuškou o tatínka přijít nechcem!!!

Všechny ty lístečky jsou už dávno v čoudu, letos zedníky už zase neučím, takže se to všechno někam poztrácelo. Ale napadá mě, že kdybych je zalaminovala..., tak by možná vydržely, až je zase někdy budu potřebovat, že?
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Monika | E-mail | 12. února 2009 v 13:47 | Reagovat

Lucko zdravím, krásný článek ze života :-)  Přesně takhle je to i u nás s Járou, jen stříhám, lepím, tisknu a laminuji dopoledne, když je ve školce.  V noci už na to nevidím :-)

O to právě jde, zaujmout a naučit i toho, kdo o to nemá zdánlivě zájem, ne tlakem, přímo, ale hezky zábavně oklikou. A pak často, nejen zedníci, zjistí, že je to vlastně baví :-)

2 Máša | 12. února 2009 v 22:41 | Reagovat

Skvostné a velmi poučné

3 Olga | E-mail | 14. února 2009 v 14:32 | Reagovat

Ten článek se mi moc a moc líbí. Všechno. Hlavně to nasazení, jak se vám podařilo je zpacifikovat a vtáhnout do věci a druhak i ten brilantní postřeh ohledně jejich hyperaktivity a pravděpodobných neurologických obtíží. To by bylo, kdyby všechny učitelky a jiní odborníci uvažovali podobně...nemusely by se sestavovat spousty drahých komisí pro narušenou mládež...

Zdravím

Olina

4 Dewey | 17. února 2009 v 12:44 | Reagovat

Lucko, výbornej článek, četla jsem s otevřenou pusou, jak jsi skvěle zvládla ty lopaty přimět k učení!!!!

A ta pointa na závěr, no perfektní.

5 Tuška | E-mail | Web | 17. února 2009 v 20:15 | Reagovat

Děkuju vám dámy za reakce.

Musím říct, že mě překvapily, i když samozřejmě mile!!! Opravdu jsem nečekala, že zrovna tenhle článek bude mít takovej úspěch.

Olgo, a představte si, že jsem si až po napsání tohohle článku přečetla na rozvijejse.cz článek "Bod zlomu" (mimochodem překlady perfektní, nemají chybu). Tak jsem si hned potom řekla: Kruci, holka, seš dobrá:o)

6 Olga | E-mail | 17. února 2009 v 20:25 | Reagovat

No právě, to mi to hned připomnělo:o), jste fakt dobrá.

Díky za poklonu, ale nedávno jsem to taky četla a zjistila jsem, že tam mám chyby. Neboť například přivlastňujeme-li podmětu, nepíšeme "jeho", ale "svoje", že, paní učitelko?:o)

Ach jo, veškeré kvaltování...už delší dobu se přemlouvám, abych začala překládat knihu Judith Bluestone "Fabric od Autism", ale pořád není čas a taky ten její jazyk je stejně komplikovaný jako autorka sama, tak z toho mám strach:o)

7 Markéta | 27. února 2009 v 16:45 | Reagovat

Parádní, poučné, klobouk dolů!!! Využiju určitě doma i ve škole.

8 spoon | Web | 9. března 2009 v 21:48 | Reagovat

genialni!:)

9 Anny | E-mail | Web | 21. dubna 2009 v 21:48 | Reagovat

A tohle mě fakt pobavilo. Díky.

10 Žlababa | E-mail | Web | 29. května 2009 v 21:20 | Reagovat

Lucko, tak jsem teď náhodou zabrousila na tvůj blog a přečetla tenhle článek a je to prostě bomba. To je jak z učebnice "jak něco naučit toho, kdo se učit nechce".
Seš nesmírně talentovaná učitelka, škoda že jsi ty chudáčky opustila. Kdo je teď něco naučí?
Mimochodem tě dost chápu s tou dvouhodinovou přípravou na jednu hodinu, myslím, že by to u nás vypadalo naprosto stejně včetně toho naštvanýho manžela.
Jeden můj známej, taky kdysi učil, říkal, že nejtěžší je první rok, to si všechno nachystáš a další rok už z toho jen žiješ. Takže stříháš laminuješ první rok, a potom už jen znovu používáš, co jsi dřív vymyslela.

Taky jsem vystudovaná učitelka :o) Ale nikdy jsem to nedělala. Tak kdybych se do toho chtěla někdy na odreagování pustit, po přečtení tvého článku už mám dost přesnou představu jak by to vypadalo :o) Super

11 Tuška | E-mail | Web | 30. května 2009 v 10:46 | Reagovat

No,Jano, to jsou takový představy třeba mýho táty a možná začínajících učitelů, že si vše připrvíš a nachydtáš 1. rok a pak už dalších 40 let z tohot ěžíš.

Já jen vím, že už učím 9 let a zatí m si pořád, pravidelně dělám přípravy z hodiny na hodinu, někdy, když to člověk vážně nestihl, snažím se aspoň do práce přijít dřív, abych se na to mohla aspoň zběžně podívat, protože hodina s přípravou a hodina bez ní, to je sakra rozdíl, aspoň u mě. Možná existují takoví borci, kteří přijdou do třídy a vědí přesně, co bylo za úkol, kde přesně jsme minule s tou kterou třídou skončily, kdo měl jaký resty a tresty, kdo měl referát, jestli byla domluvená písemka nebo ne apod. Já to tedy nedokážu. A to nemluvím o látce jako takové. Já teď učím na střední škole. Jeden rok jsem měla na čj učně, další studenty, mezitím občanku, te%d mám zase angličtiny. Každý rok byl úplně jiný, do toho ti šoupnou etiku nebo estetiku, přemlouvají tě na němčinu (což jsem kategoricky zamítla), prostě když je potřeba zaplácnout nějaký předmět, na který zrovna nejsou lidi - občankář a češtinář navíc, to přeci vždycky zvládne, ne :-?
Tím chci říct, že jsem si za ty roky ještě neproučila ani češtinu, ani občanku ve všech ročnících úplně celou (ani u studentů, ani u učňů),natož třeba dvakrát! Což znamená, stále a stále přípravy a přípravy, abych nevypadala jako hňup, protože študáci poznaj, jestli víš nebo ne!

Navíc jsem začínala na 1. stupni u druháčků, navís jsem učila všechny hudebky na celém 1. stupni jen proto, že umím hrát na klavír (ač mám vystudovaný druhý st. ZŠ - čj a literaturu s občanskou výchovou, teď už i angličtinu), pak jsem chvíli učila na druhém stupni, no a nakonec jsem skončila an třetím - na střední škole, kde mám tedy opravdu nepříjemný pocit z toho, že bycj taky někdy měla být zkoušející u maturit - zatím mě to minulo, byla jsem vždy jenpřísedící.

Takže za chvíli čtyřicítka na krku a já furt přípravuju a práce "bez práce" je zatím v nedohlednu. Rozhodně mi nepřipadá, že bych se tím teď nějak odreagovala - tedy ano, odreaguji se tím, že jsem mezi lidma, ale ne tím, že zrovna jako učitelka. Ty přípravy doma mě dost ubíjí a žerou čas. Jenže nic jinýho jsme nikdy nezkoušela, takže mi asi nic jiného nezbývá. Někdy docela závidím manželovi, že si práci oddělá v práci a nenosí si ji domů.

Jedna moje zavádějící zasloužilá učitelka mi kdysi dávno říkala, že není jednoduchý žít s učitelkou a že manžel učitelky musí být velice tolerantní, (pokud sám není učitel a nezná to, co to doma vezme práce, když to chceš dělat pořádně, že furt řešíš ty děti, jejich problémy, jejich rodiče, přípravy ... prostě jak u blbejch!)
Nevěřila jsem jí, ale je to tak. Pokud tolerantní tolik není, dochází doma k neshodám, že tu práci moc "žereš" apod. a šidíš jeho a rodinu. Člověk pak musí opravdu opatrně měřit svůj čas, aby všude vycházel.

Sakriš, to jsem se nějak rozepsala! :-D Tak čau, paní učitelko Žlababo.

12 Martina | 26. června 2009 v 21:12 | Reagovat

Teda klobouk dolů, kdyby byla takhle šikovná a nápaditá alespoň polovina učitelů tak by naše děti chodili do školy vyloženě za odměnu.Sama jsem byla jako dítě hyperaktivní a mohu srovnat přístup dvou učitelek na prvním stupni,a bylo to opravdu jako nebe a dudy, když umí učitelka zaujmout tak i dítě, které má větší nebo menší problém se vyloženě snaží, aby tu fajn paní učitelku potěšilo.Můj starší syn to zdědil bohužel zdědil po mě, ale měl to štěstí, že obě paní učitelky, které ho zatím učili jsou skvělé, tak zatím žádný problém nenastal, přesto, že dneska ukončil 3.třídu.Děkuji za fajn učitelky, které jsou jako Vy, protože ty mají rády všechny děti nejenom ty, které přesně zapadají do kolonek.Moc Vás obdivuji i za krásný přístup k Ninušce jste matka na jedničku s hvězdičkou.Držím palečky ať je všechno jenom lepší a hřeje Vás to u srdíčka

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama