Malý záchranář v akci (15)

24. února 2009 v 23:52 | Tuška |  O životě s Ninuškou
Naše Ninuška miluje "Malého záchranáře"!
Ne nebojte se, nezamilovala se do chlapečka - malého hrdiny, ale do hračky v podobě volantu. Můžete jí listovat a nacházet tak stále nové palubní desky různých záchranných vozidel a transportérů.
Co je ale nejzásadnější - uprostřed všech těch palubních desek je velký žlutý knoflík, na který když zmáčknete, vydává zvuk houkačky. A to je právě ten důvod, proč je malá touto hračkou okouzlena. Nindu fascinuje prostě zvuk té houkačky. Pro ilustraci, hračka vypadá takto:


Jak je asi vidět, je používaná hodně, proto to slepování nahoře. I když ji před Ninuškou chráníme a dovolujem jí mačkat knofl jen v naší přítomnosti, přesto si ta mrška malá najde nestřeženou chvilku, aby s ní mohla hodit na zem. Také proto bývá většinou uložena vysoko na polici, kam Ninuš nedosáhne.
Což s ještě pár jinými vytouženými věcmi vedlo k tomu, že s námi začala komunikovat - stoupne si pod polici, kouká nahoru, poskakuje a křičí na celé kolo: "a a a a a a!" Musím ji vyzvednout a ona si vybere věc, po které touží. Tato komunikace trvá zhruba od prosince. Do té doby jsem měla pocit, že kromě pití snad nemá žádné potřeby, vůbec o nic si neříkala, nenaznačovala, nic prostě nežádala.

Malý záchranář ale boduje dál! Stejně tak jako maminka.

Rozhodla jsem se totiž, že nebudu čekat kdovíjak dlouho na další návštěvu SPC v našem krajském městě (na vysvětlenou - termín počátkem února jsme museli odříct, protože malá byla nemocná. Myslela jsem si, že se nám to tak o týden o dva šoupne, ale k mému překvapení nás rovnou objednali na další naplánovaný termín v březnu, tedy za měsíc. Čili od poslední návštěvy za dva. A to ještě nevědí, že jim zítra budu volat, abych zrušila i ten březnový, protože nám dnes přišla pozvánka k hospitalizaci do Prahy Krče na neurologii - shodou okolností se náš pobyt tam kryje s termínem ve SPC. Myslím, že nám to zas šoupnou až na duben. A pak spoléhejte, že vás a vaše dítě někdo něco naučí).

Takže jsem nafotila a zalaminovala Ninuščiny oblíbené hračky a předměty, položila je na její stolek v pokojíčku a čekala, co se bude dít. Správně by totiž nácvik Výměnného Obrázkového Komunikačního Systému (VOKS) měl probíhat za účasti dvou dospělých. Kde ale mám vzít toho druhého? Na mateřské jsem sama.
Nina si "mých" obrázků moc nevšímala, dokonce ani její milované klíče ji nezaujaly. Byla jsem zklamaná.

Měla jsem totiž takovou představu, že jakmile ji některý z obrázků jakkoliv zaujme a vezme ho do ruky a (nebo) si ho bude prohlížet, hned jí sundám onu hračku na obrázku, vezmu si obrázek od ní a dám jí tu věc. Zkrátka si to vyměníme - obrázek za věc.
Mým cílem bylo, aby pochopila, že věc na obrázku může směnit za opravdovou, reálnou hračku. Pokud by se jí to stalo několikrát, možná by jí to došlo.
Ale jak říkám, nic se delší dobu nedělo. Obrázky se válely po zemi po pokoji a Nina věci vyžadovala obvyklým pokřikem.

My jsme už jeden obrázek zkoušeli od počátku ledna - po domluvě v SPC, a to fotku hrnečku, ze kterého pije. Ona totiž naše Ninuš moc ráda pije. Často stojí před hrnkem na stole a volá nás, abychom jí ho podali. Ale nějak se to neujalo, pořád nám to nejde.
Malá se teď dokonce přesunula od stolu s hrnkem k lince, kde stojí konvice s čajem. Vypozorovala zřejmě, že čaj jí do hrnečku doléváme právě z té konvice, a tak šla rovnou ke zdroji. Takže nyní stojí u linky a pokřikuje na nás, že má žízeň, odtamtud.

Ale co se dnes nestalo!!!
Jsem s dcerkou v pokojíčku a najednou si všimnu, že si přitáhla na stolku právě obrázek Malého záchranáře a do té zmenšeniny píchá ukazováčkem! Chvíli nechápu, co dělá, ale pak mi to dojde. Ona mačká na ten zmenšenej žlutej knoflík, aby to jako houkalo! No děsná sranda! Chtělo se mi smát, ale rychle jsem vyskočila, popadla Záchranáře - houkačku a pomalu jí ho podávám se slovy:" Chceš houkačku, Ninuš? Tak na. A dej obrázek, dej. Vidíš, houkačka za obrázek". Nebo tak něco.
Udělala to ten den ještě jednou, a tak jsme si na to s taťkou večer připili.

Ale úspěchům nebyl dnes ještě konec! Ninda se nám vybodla na obrázek hrnečku a když dostala žízeň, vzala si prázdný hrnek se stolu, přišla za tátou do kuchyně a postavila se s ním před konvici s čajem. Tatínek dobře pochopil, proč si jeho dcera donesla hrneček a okamžitě jí dolil drink. Ninda ho chladnokrevně vypila a odešla. No není skvělá?!

Teď jen doufáme, že to nezapomene, že to všechno nebyla jen nějaká souhra náhod a že se to snad pomaloučku, polehoučku rozjede. Ale hlavně netlačit na pilu!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lussy | 26. února 2009 v 15:47 | Reagovat

Tuštičko,moc ráda si čtu tvoje stránky a mám obrovskou radost z pokroku Nindy. Těším se na další nové (dobré)zprávy.

2 Jana Křivková | 26. února 2009 v 17:05 | Reagovat

Milá Lucinko ,ani nevíš jakou mám radost po přečtení  tvých  posledních článků.Jsi to zase ty  a věř jak jsem ti  psala .Vidím to pozitivně  a po malých krůčkách  vám bude Ninuška  dělat radost  a tím nám všem kolem tebe.Pusu posílá teta papa

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama