Co se mi honí hlavou (13)

20. února 2009 v 23:34 | Tuška |  O životě s Ninuškou
Za poslední rok (přesně na měsíc) intenzívně řeším, co je mojí dceři, v čem je "jiná" a hlavně proč není jako ostatní. Asi každý člověk zpočátku hledá důvody a chyby, které možná udělal.


Za tu dobu jsem "nastudovala" ohromné množství informací týkajících se hlavně autismu, ke kterému jako by její vývoj směřoval, terapií kolem této poruchy, možné souvislosti s výživou a tak dále a tak dále.
Dalším velkým problémem, kterému jsme s manželem a nejbližší rodinou museli čelit, bylo propuknutí epilepsie u naší Ninušky, bohužel dodnes nekompenzované.
Pochybnosti o mentální úrovni dítěte, řešení jejích problémů s komunikací a jejího "nemluvení", to vše šlo samozřejmě ruku v ruce.
Jako nenápadná a lehká, i když přetrvávající, diagnóza v porovnání s ostatními (i třeba ještě nepotvrzenými) se nám jevila její svalová hypotonie, její atopický ekzém, její menší obvod hlavičky.

Dnes jsme přijeli z vyšetření od doktorky Krejčířové. Její závěry mi sebraly poslední zbytky naděje na změnu k lepšímu, přestože podle ní o autismus nejde.

Já samozřejmě napíšu výsledky vyšetření, ale počkám na to, až mi přijde zpráva od ní, abych něco zbytečně nepopletla, protože jsem teď tak zavalená informacemi, dojmy a hlavně POCITY, že nejsem schopná o tom smysluplně psát. Musím to prostě "rozdejchat". (Je tu malá jiskřička naděje, že se její podezření ještě nakonec nepotvrdí!)

Už dlouho mám pocit, že všechno, co prožívám, všechno veselé, smutné, všechny naděje i hořká poznání se ve mně, někde uvnitř, pomalu usazují, ukládají a já si vždycky říkám, to si připomenu pak, to si znovu přečtu pak, až na to budu mít víc času. Většinou už ten čas nenajdu, ale ten pocit či dojem tam někde zůstává.
Někdy se vynoří (často, když řídím auto) a podle toho, jestli je vzpomínka veselá nebo smutná, začnu se smát nebo brečet.

Někdy se bojím toho, co se stane, až se moje prožitky nebudou mít kam ukládat, až bude zkrátka plno.

Ráda bych uvedla příklad jednoho svého krátkého, ale silného emocionálního pozastavení.
K mému velkému překvapení, jsem včera dostala email od své kamarádky. Divila jsem se, že mi vůbec píše - jsme z jednoho města. Když jsem si ho přečetla, vyhrkly mi slzy do očí - v tom mailu mi mimo jiné vyjadřovala podporu, přála hodně sil a zdůrazňovala, že na mě (a dcerku), i když to tak možná nevypadá, myslí.
Nepředpokládala jsem, že by někdy něco takového mohla napsat, ale zároveň vím, že pokud se jí tohle honí hlavou, mnohem lépe se to píše, než říká přímo - člověk často nesebere odvahu.

Chtěla bych ti, kamarádko, (ty víš, o koho jde) moc poděkovat za ta milá slova, a i když mě tvůj mail rozbrečel, zároveň mě strašně "nakopnul" a dal mi sílu jít dál. To si piš, že na něj si čas udělám a přečtu si ho znovu!

Chtěla bych dále poděkovat svému manželovi, který to s námi taky nemá vůbec jednoduché a mnohdy mlčením přejde, co já bych určitě nepřešla.
Děkuji svým rodičům, kteří na nás stále myslí a aktivně se nám snaží pomáhat.
Děkuji svým prarodičům, zejména babičce za obrovskou pomoc, kterou nám poskytuje. A děkuji prostě všem našim příbuzným a známým, kteří jsou v myšlenkách s námi.

Zároveň bych chtěla poděkovat Žlababě za její portál a vůbec všem holkám - maminkám, které tam přispívají a zajímají se o sebe navzájem. Projíždění těchto stránek, pročítání článků tam zveřejněných a zapojování do diskuzí mi opravdu moc pomáhá na mojí cestě.

Na závěr - promiňte mi dnes prosím tento uplakaný tón, ale někdy i to je asi třeba, aby člověk neklesnul pod tíhou postoje "všechno zvládám".
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 spoon | Web | 9. března 2009 v 19:52 | Reagovat

vubec te neznam, jsem tu poprve a nahodou ale taky ti moc drzim palce.

2 Žlababa | Web | 8. dubna 2009 v 8:42 | Reagovat

Tuško, vždycky až Ti bude zase trochu blbě, podívej se na svůj blog a přečti si to motto, co máš úplně nahoře:...Přesto nezoufám!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama